Smrtonosné předpovědi

Jargar

Zasměju se “Pak do, dává smysl.“, zašklebím se na kočočáka.
***

Jen kývnu hlavou a pomalu se posadím.
“Asi to bude dlouhé povídání.“ Zavrčím, ale dál mlčím a kladu si otravné otázky a dál poslouchám.
Kruci za tenhle trik s budoucností by hromada jiných zabíjelo.
“Hmm jaké bytosti jsi nechtěl, aby to zaslechli? Kde ho najdeme? Ty tvrdíš, že s jeho kamarády se vlastně potkáme, všude. Jo a co všechno náš novej fanda dokáže? Tedy kromě toho, že dokáže vidět budoucnost, nebo její část a kolik z toho umíš ty?“

Podívám se na našeho průvodce.

Do jakej sraček, jsem se to zase dostal! Jeden magor se mě snaží zabít, ne že by to bylo něco nového, ale ejhle…. Tenhle magor vidí budoucnost to je novinka a náš kámoš Digor taky zahlédnout pramínky budoucnosti a asi nám pomůže, když za uděláme špinavou práci

Pán Jeskyně

"Mám takový pocit, že mluvila na mě, ne na tebe," sykne Raki na Jargara a zakroutí nad ním hlavou. "Jistě že nemám, co to je za otázku! Kdybych proti tobě měl něco osobního, tak tě určitě nenásleduji a odkrouhnu tě i za těch pár zlaťáků!" rozhodí rozohněně rukama kolem sebe.

***

Digory ještě chvíli vyčká, než se všichni usadíte, když však pochopí, že Jargar nemá zájem o sezení, posadí se sám. Odloží si stranou helmu, takže mu lze opět vidět do jeho sympatické tváře. Jen tak ledabyle si prohrábne vlasy, jelikož mu očividně vadí těch pár vlásků lezoucích do čela, načež na stole spojí ruce a letmo si prohlédne všechny přítomné.
"Koukám, že už ani nejste vyděšení, že vás sem takhle beru," poznamená na začátek zjevně v úmyslu trochu uvolnit situaci jednoduchým vtípkem, nakonec si však jen tiše odkašle a opět se zatváří vážně.
"Ne, půjdeme rovnou k věci, jde nám o čas. Víte, nemůžeme o těchto věcech mluvit moc veřejně, protože nablízku jsou nám bytosti, které by nic z toho slyšet neměly. Ale jde přesně o tohle." Otočí se na Jargara. "Prosím, posaď se taky, ty židle jsou celkem v pořádku." Obrátí pohled zpět.
"No, nevim jak úplně začít, abyste to pochopili. Prostě a jednoduše, nevím proč a nevím jakým způsobem jsem se k tomu dostal, ale dokážu vidět do budoucnosti. Není to ale tak, že bych věštil z křišťálové koule nebo dělal podobné cikánské nesmysly, spíš se mi nadcházející události zjevují samy od sebe. To je ten důvod, proč jsem věděl, kde vás hledat a kam budete mít namířeno. Proto jsem taky znal vaše jména a historii. A taky proto jsem věděl, co vám mám sebrat, aby vám to nezpůsobilo smrt. Bohužel se však budoucnost jen tak jednoduše změnit nedá, z toho důvodu jsme taky nevybrali jinou cestu sem, i přes to, že jsem věděl, že nás přepadnou bandité. Totiž, kdybychom vybrali jinou cestu, narazili bychom zase na jiné lapky, kdybychom nevyrazili nikam, umřeli byste zase jinak. Takhle jsme tomu mohli aspoň zatím zabránit, ale ne na dlouho. Chápete mě?" optá se a přejede pohledem každého z vás.
"Ani ne," mňoukne Raki, který mu stejně příliš pozornosti nevěnuje a raději si prohlíží své drápy, "Ale klidně pokračuj." Digory nad ním jen protočí oči v sloup a raději se zaměří na vás dva.

"Bohužel nejsem jediný, který do budoucnosti vidí, proto je tato situace tak vážná. Totiž, jedna bytost vás ve své budoucnosti také vidí, a podle jeho vizí pro něj představujete hrozbu, takže se vás snaží jednoduše odstranit. Proto jste byli pozváni nějakým dopisem do města k nějakému člověku, který však vůbec neexistoval a celé to měla být jen jedna velká bouda, jak vás odkrouhnout. Ale nemyslete si, situace je ještě horší!" pronese důležitě. "Slyšeli jste někdy o Draprixovi?" Ani nečeká příliš dlouho na odpověď a hned opět reaguje sám.
"Je to mocný mág, tak mocný, jak si ani nedovedete představit. Draprix vlastně ani není jeho jméno, pouze my si ho tak pojmenovali, jelikož jeho jméno je v jazyce, který nikdo z normálních bytostí nedokáže vyslovit. Můžeme mu rozumět, můžeme ho přečíst, ačkoliv je to opravdu náročné, ale vyslovit nikoliv. Přesně pro tohoto mága představujete podle jeho budoucnosti hrozbu a on se vás snaží zlikvidovat. Obyčejně by to pro něj tak těžké nebylo, však on přesně ví, kam půjdete, kde zrovna jste nebo co děláte, je téměř vševidoucí. Jeho přehnaná inteligence mu ale naprosto zatemnila mozek, protože nyní se snaží stát mocnější, než bohové, aby měl opravdu všechno. A nemá od toho daleko. Přesně proto jste tu vy, abyste dokázali vykonat tu jeho předtuchu a jednou pro vždy se ho zbavili!" Dál nepokračuje, spíše jen zůstane na chvíli sedět a sledovat vaše reakce.

Jargar

Pokývám hlavou na kočíčáka a pousměji se, pak se otočím na žen, jenž mě oslovola a sladce se pousměji.
“no zrovna, Raki my zachránil život a to je víc než udělala, kde jaká krysa děvče….tedy ta poslední krysa se my pokusila ukousnout palec. Ale, když o tom začínáš… Máš u sebe něco kvůli čemu by mělo smysl tě zabít?“
Pokrčím rameny a mávnu rukou.
“Ne nemám proti tobě nic osobního a vlastně ani nechci mít, hlavně nezabíjel bych tě jen pro pár drobných, co máš nebo co bys mohla mít po kapsách. Asi jsme to vzaly za špatný konec.“
Pak se pomalu vydám na cestu. Nad tím co mě napadne dál jen zavrtím hlavou a nervózně se dívám kolem.

Pohledem, přelétnu „naše nové sídlo“ a zase se zamračím.
“No snad nám to sídlo nespadne na hlavu.“
Zavrčím a pomal vstoupím do Chajdy a i já přiložím ruce k dílu a pomohu s vyproštěním stolu a židlí.
Hmmm je to lepší a lepší.
Na židli se, ale neposadím. Části z toho, že se bojím toho že se rozpadne a z části z toho, že jsem se dnes už jednou po zemi válel. Povytáhnu obočí a zadívám se na děvče a pousměji se.
“No povídej co nás čeká, když jsme se vážili tu hezkou cestu“.

Pěna

Nemělo cenu pouštět se s Obrněným Digorym do delších debat. Omílal jednu a tu samou písničku pořád dokola. Teď ne, až budeme na místě. Tady by nás mohli slyšet, počkejte ještě chvíli. Na místě vám vše řeknu,… Věděla jsem předem, co řekne, a to jsem ani nemusela být jasnovidcem.
Tiše jsem si povzdechla a za strážným jsem se vydala dál na cestu. Co jiného mi taky zbývalo.
Přiblížila jsem se blíže k Rakimu. Jeho počínání po výpadu zbojníků mě poměrně zaskočilo. Až do teď mi připadal jako velký bručoun, který jedná jen ze svého vlastního prospěchu. Nebylo divu, že jsem byla překvapená, když jsem slyšela, co za slova si prohodil s dalším členem naší povedené výpravy, a viděla pokornou úklona, ze které se div zvedl. Jeho páteř musí opravdu trpět, jestli tohle dělá častěji.

„Hele chlape,“ promluvila jsem na něj, „Tady se bratříčkuješ s lecjakou podivně vypadající krysou,“ podívala jsem se na Jargara. Opravdu vzdáleně připomínal hlodavce, „a mě jsi při našem setkání chtěl zabít jenom pro to, abys získal pár drobných, které jsem u sebe vůbec nemusela mít. Nezlob se, že se ptám, ale máš proti mně něco osobního?“ Prohodila jsem vyčítavou otázku.
Neznali jsme se s Rakim dlouho, i přes to to ale byla dostatečná doba na to, aby pochopil, že jsem svou poznámku nemyslela vážně.

Dorazili jsme k chatrči. Musela jsem pozvednout obočí, když jsem spatřila tu slávu, která se právě nacházela před námi. „Palác hodný králů a královen.“ Komentovala jsem sarkasticky. Podívala jsem se na Obrněného Digoryho a dodala jsem:
„Skoro mám strach, aby jsme v tom břečťanu taky nezarostli.“
Při těchto slovech jsem si vzpomněla na mé poslední dobrodružství, kdy jsem šla po hradbách nějaké lesní zříceniny a z ničeho nic se mi začala jedna z tamějších popínavých kytek obmotávat kolem nohou. Na chvíli se mi zatmělo před očima. Eh…
Pomalu jsem vešla dovnitř.

Společnými silami jsme ze spárů břečťanu dostali potřebný počet židlí a dokonce i stůl (což jsem mimochodem v tu chvíli považovala za svůj nejlepší denní výkon) Usadili jsme se na polorozpadlém nábytku.
Až posléze, když jsem se zhoupla na své židli, jsem zjistila, že veškerá zeleň, která se tam nacházela, nebyla jen k vzteku. Opěradlo mé židle se opřelo o nějaký porost tak šikovně, že jsem bez jakékoliv námahy i s nohami nahoře mohla sedět ve zhoupnuté poloze (zkrátka jak na houpajícím křesle). Dokonce to vypadalo i bytelně.
Tak co máš na srdci, drahý Digory?

Pán Jeskyně

"Protože by se to stalo tak jako tak," odpoví Digory naprosto klidně. "Akorát bychom změnili způsob, jakým by se to stalo. To je fuk, povím vám všechno, až dojdeme, nebudeme se tu zdržovat." V rychlosti si očistí svou zbraň, uklidí ji zpět a připraví se na cestu, čekajíc na vás, než se pořádně vyprdelíte.

"To nestojí za řeč," mávne Raki packou na Jargara. "Moc mě těší, Raki jméno mé," předkloní se, a to až tak, že se div hlavou nepraští o zem. Kdyby měl klobouk, který by v tuto chvíli z hlavy mohl sejmout, působil by dost jako obyčejný kocour v botách.
"Tak vyrážíme na cestu, bando, než nás zase překvapí nějaká loupežnická skupina," zavelí a popoběhne směrem k Digorymu. Ještě chvíli vám nechají na probrání, než se ale doopravdy vydáte znovu na cestu.

Ačkoliv již nejste k bezpečnosti pokračování tak důvěřiví a očekáváte nějaký další výpadek každou minutou, dojdete nakonec do cíle bez jakýchkoliv dalších problémů. Před vašima očima se vynoří drobounká chatrč, která je schovaná mezi stromy a obrostlá tlustými šlahouny břečťanu. Ve střeše jsou veliké díry, z nichž sem tam vyletí nějaký pták a celá chajda působí, že se každou chvíli rozpadne.
"Tak jsme tu," oznámí Digory s nadšeným výrazem ve tváři, jako kdyby vás zavedl do bůh ví jakého paláce. "Je to trošku zchátralé, ale na naše potřeby to stačí. Když tu zůstaneme déle, určitě se nám to podaří dostat do nějakého lepšího stavu!"
Stráž se ani nemusí pokoušet otevřít dveře, protože jen se jich dotkne, tak okamžitě spadnou na zem sami. Při pádu udělají hlasitou ránu, která se po dlouhém tichu zavrtá do uší. Zřejmě vyděsí i nezvané hosty v chatrči - několik ptáků vyletí střechou ven a oknem vyskočí k smrti vyděšená veverka.
"Vítejte v našem novém příbytku," řekne pobaveně a vstoupí dovnitř.
Nikoho nepřekvapí, jak to tam vypadá. Přiroda si zřejmě chtěla tuhle zchátralou stavbu převzít k sobě za každou cenu, protože je kompletně prorostlá i zevnitř. Skrz zamotaný břečťan vyčuhuje špinavý, dřevěný stůl a několik židlí, na stěně visí prázdný rámeček (zřejmě bývalé zrcadlo), okna nemají žádné okenice a jsou to prostě jen díry ve zdi a při pohledu vzhůru lze vidět skrz díry ve střeše nebe.
"No," odkašle si, "K těm židlím a stolu se dostaneme." Vytáhne meč a začne přesekávat veškerou zeleň, která vám brání ve využívání toho jediného nábytku, který lze vidět. Netrvá dlouho a stůl s židlemi je opět k mání. Digory vyskládá všechny věci, které vám na začátku zabavil, na stůl.
"Sedněte si, ať vám tak nějak řeknu, o co jde, než se vrhnem do práce."

Pěna

Co mi na tom záleželo, jestli se dřevorubec Nedřevorubec s mou odpovědí spokojil, nebo ne. Odstoupil z cesty bez zbytečných cavyků a my mohli pokračovat dál. Zamračila jsem se… Co to mělo být? Změřila jsem si Obrněného Digoryho pohledem, ale neřekla jsem už ani slovo a tiše jsem pokračovala dál. Alespoň chvilku.

Chlápek seskakující ze stromu mě srazil k zemi způsobem, že jsem během prvních několika vteřin vůbec nemohla popadnout dech. Možná to bylo dobře, prý bych neměla tolik nadávat, tak… teď jsem opravdu nemohla.
S několikerým zakašláním a zasýpáním jsem se pokusila své tělo alespoň trochu nadzvednout a zjistit, co se to vlastně děje. Nic jiného než krev a rychlé pohyby mého kočičího přítele jsem ale v té chvíli neviděla. Opravdu jsem ráda, že je na mé straně. V tu chvíli se ale přesunul i k chlápkovi, který stál stojí při mně a jedním rychlým pohybem mu usekl hlavu. Pocítila jsem nevolnost od žaludku a nutkavou touhu zvracet – bůhvíproč ale, ven za mě nic nevyšlo.
Pomalu, aby se mi nezamotala hlava, jsem se pokusila zvednout. Narovnala jsem záda a konečně jsem mohla svůj vyražený dech pořádně prodýchat.
Podívala jsem se kolem sebe a nad spouští, která tam byla, jsem zkřivila obličej.
„Ty, Digory…“ zvolala jsem jako odpověď na "chvástání se" našeho strážného trochu roztřeseným hlasem, aniž bych se na něj podívala, „…když jsi to věděl, proč jsi to nezařídil tak, aby k týhle řezničině vůbec nedošlo.“

Konečně jsem se trochu vzpamatovala a jako všichni ostatní jsem dělala, jako by se vlastně nic nestalo. Podívala jsem se směrem na strážného a ke své výpovědi jsem ještě sarkasticky dodala:
„Tenhle kabát nosím přes deset let, jestli z něj ta krev nepůjde vyprat, koupíš mi novej!“
Opět jsem se porozhlédla po mrtvých, vyhrnula jsem si rukávy a počínaje s banditou bez hlavy jsem začala těla prohledávat. Mohli byste s sebou mít něco… užitečného.

Jargar

Na stupidní otázku se tomu co mě drží pod krkem dostane jenom chrčení a zavrčení. Se sevření mého krku uvolním instinktivně si ho promnu a podívám se po ostatních, ale už je po všem.

“Díky, kočičáků jsem Jargar“. Podkuji a zároveň se představím kočičákovi. “Zachránil mi život.“
Pak se podívám na našeho průvodce.
“Jo to jsi se trefil.. už mi tu dýku vrátíš?.“ “A zabiješ ho s ní zlato?“ Zazní mi v hlavě zase známí hlas.
“Ne asi ne a ne zde, ale stejně nevím zda nebyl s nima domluven hmm.“

Pán Jeskyně

Podivín se zřejmě s odpovědí příliš nespokojí, což lze vyčíst z podivného výrazu v jeho tváři, nicméně po chvíli bez debat ustupuje a uvolňuje vám cestu.
"Tak když nemáte, tak nemáte, co se dá dělat," odpoví nakonec s nepřesvědčivou milostí v hlase. Ještě jednou si vás všechny změří pohledem, než se konečně rozejdete dál.

Netrvá dlouho a cesta je opět něčím přerušena. Zpočátku už se zdá, že již na žádnou překážku nenarazíte a do cíle dojedete v pořádku. Ve chvíli, kdy však projíždíte pod mohutnými větvemi vysokých stromů, seskočí z nich několik lidí. V první chvíli vůbec netušíte, co se děje, načež vám dojde, že jste přepadeni třemi bandity. Absolutně se nenamáhají mluvit a hned se na vás vrhají - jeden z nich skopne Pěnu na zem, druhý chytne zezadu Jargara paží pod krkem a třetí se vrhne na Evana.

"Prachy nebo život!"

"Já tě zabiju ty zkurvenče! Neser mě a dej sem ty prachy!"

"Dělejte, navalte všechno, co máte!"

"Počítám do tří a pak tě tady rozřežu na sračky!" řvou jeden přes druhého, až jim sliny stříkají od úst všude kolem. Digory však na nic nečeká a jako jediný, který není obklopený ani jedním z nich, se proti nim vydá. Než však stačí sejmout všechny tři, začne ten, co drží Jargara pod krkem, nahmatávat jeho opasek, snad jako kdyby se snažil najít jeho dýku. Tu Jargar ale přeci odevzdával Digorymu!
Než se však stačí lapka vzpamatovat, objeví se za ním Raki a jedním lehkým, kočičím pohybem mu podřízne hrdlo. Bandita okamžitě uvolní Jargara ze svého sevření a s chrchlavými zvuky se sesune k zemi.
Digory taktéž neváhá a svou čepel vrazí zezadu banditovi u Evana silně do těla. Ostří se objeví i v přední části, jak jej propíchne skrz na skrz. Krve všude stříkají takřka hektolitry, takže kromě Pěny jste všichni potřísněni krví.
K poslednímu banditovi doskáče opět Raki a jediným švihem oddělí jeho hlavu od těla. Ta odletí spolu s tryskající krví o kus dál a bezhlavé tělo bandity spadne na zem. Lze si všimnout, že se mu v posledních záchvěvech nervů klepe pár prstů. Tak, a teď i Pěna je zašpiněna krví.
Jakmile padnou všichni tři bandité, nastane na chvíli dokonalé ticho. Celý "souboj" trval všeho všudy jen pár vteřin, takže je zřejmé, že jste v šoku (kromě Rakiho, který si naprosto klidně očišťuje ostří své dýky).

"Já to věděl," hlesne po chvíli Digory. "Kdyby u sebe měl Jargar tu svou dýku, ten jeden by mu ji sebral a zabodl by ho. A kdyby Evan měl vycpaná prsa, asi by ho tím hadrem zadusili nebo uškrtili. Neskutečné!"

"Vy dobytci..." zamumlá k vám cosi Raki. Zjevně poukazuje na to, jak jste špinaví od krve.
Pěna si může všimnout, že její mezek je o pár sáhů dál, nejspíš od vás vyděšením uprchl.

Jargar

“Pokojný občan hmm snad jednou jím budu i ve skutečnosti.. Ale v nejbližší době to asi jen tak nebude…“
Pomalu následuji příkladu ostatních a stejně, jako zase vyjdu na ven a vydám se na cestu. “super osamělá chata, kam nás vede ozbrojenec, jako na porážku..“ Ze zamyšlení mě dostane, až podivný dřevorubec, jehož požadavek my vykouzlí na tváři jedovatý úsměv, vlastně jsem chtěl i něco podotknout, ale byl jsem předběhnut.
“Jo jde něco pokácet a jen tak?“
Pomalu se rozhlédnu, po okolním lese.
“že by past?“

Pěna

Samolibě jsem se pousmála, když strážný nepochopil mou sarkastickou poznámku. Ovšem, že nejsme pokojní občané (tedy alespoň já). Už jakou dobu se mi honily hlavou myšlenky, že by to chtělo zase nějaký pěkný kšeftík, jenže… odhodlání chybělo.
Pozvedla jsem obočí, když nám strážný sděloval další instrukce a v duchu jsem si povzdechla. Má cenu vzdorovat?

Odevzdala jsem sekyru, chytla jsem svého mezka za uzdu a poté, co jsem se ještě naposledy zamyslela nad tím, co můžou rány a „nepokoje“ ve městě znamenat, jsem následovala Obrněného Digoryho. Až při cestě můj pohled opět zamířil k mému kočičímu příteli. „Můžeš bejt rád, jsi jedinej, koho ten strážnej o nic neobral…“ Protože nevěděl, že tady bude? Problesklo mi hlavou a dál už jsem se jakékoliv konverzaci stranila.

Když jsme po pár minutách cesty narazili na neznámého „dřevorubce“, lehce zmateně jsem se zamračila a podívala jsem se na stráž - nikterak nereagovala. Rozhodla jsem se tedy situaci vyřešit po svém. „Tady Raki má ostrý nehty, ale sekeru… je mi líto.“ Nelhala jsem. Nejsme žádná dobročinná skupina. Navíc, měla jsem svůj život ráda a ať už Obrněný Digory mluvil pravdu, nebo jen plácal nesmysly, neměla jsem ani nejmenší pokušení snažit se jeho slova vyvracet.

Pán Jeskyně

"Tak až vylezeme ven, dám si ji k sobě," zareaguje stráž zpětně na informaci o sekeře. "Pokojné občany? Teď možná pokojnými jste, ale v minulosti jste nebyli a představujete pro někoho hrozbu. Nemůžeme o tom ale mluvit teď, musíme se přesunout jinam. Nedaleko odsud je taková malá chajda, ve které nikdo nebydlí. Půjdeme tam, kde vám všechno vysvětlím. Zatím si zapamatujte otázky, které mi chcete položit, zeptáte se mě tam." Po těchto slovech opět otevře dveře, vyleze vám a pokyne, abyste ho následovali. Od Pěny si k sobě vezme sekeru, stejně jako pár dalších věcí, které od ostatních vyžadoval. Po krátké chvíli se rozejdete směrem pryč od města, kamsi, kam stráž zamíří.
Za celou cestu toho moc dalšího neřekne. Občas jen sykne něco ve stylu "Pozor, díra v zemi", nebo "Opatrně s tím mezkem!"
Po pár minutách minete na cestě nějakého otrhaného, zarostlého muže. Postává u jednoho ze stromů a cosi na něm zblízka zkoumá. Když si všimne, že projíždíte okolo, docupitá blíž k vám.
"Zdravím!" zahuláká a usměje se od ucha k uchu. "Vážení, nemáte chviličku čas? Potřeboval bych s něčím pomoct. Totiž, emm.." podrbe se na své rozcuchané hlavě, "Chtěl bych... Skácet tenhle strom, ale jaksi mi nedošlo, že nemám čím." Že by dřevorubec? A šel by do lesa pro dříví bez sekery a pily?
Stráž (která už má mimochodem zpět na hlavě svou helmu) zůstane stát bez hnutí, pozorujíc onoho podivína.
"Tak se chci zeptat, jestli u sebe nemáte něco ostrého? Třeba sekeru, nebo cokoliv jiného, s čím bych to mohl udělat?" zeptá se nakonec muž. Na krátkou chvíli nastane hrobové ticho.

Pěna

Už už jsem se chystala zapojit do hry své argumentační schopnosti, když k bráně přišel další člověk - žena. Z jazyka mi ukradla otázku a tak nebyl důvod cokoliv opakovat. Spolkla jsem myšlenku a čekala jsem na odpověď strážného. Ta ale nepřišla – přišel někdo jiný. Muž, který si očividně nedělal starosti s tím, že by svým překvapivým pohledem směřujícím na černého pantera mohl někoho urazit. V duchu jsem se pousmála. Čert ví, proč jsem od té chvíle, co se mi podařilo uniknout okradení (nebo ztrátě života), byla v tak dobré náladě.
Pomalu jsem přesunula svůj zrak opět na strážného očekávajíc vysvětlení. Čtyři na jednoho…

Když konečně promluvil, pozvedla jsem obočí. To nezní zrovna bezpečně. Ale proč ne? Nemělo cenu vzdorovat. Rozkaz strážného byl rozkaz strážného. V tichosti jsem ho tedy následovala (ostatně jak jinak).
„Ten mezek zůstane tady…“ „Ten mezek mě stál třicet zlatých!“ Sykla jsem před vchodem do věžičky zpátky, ale uposlechla jsem. Stejně mi moc štěstí zatím nepřinesl.

Když jsme byli táhnuti dovnitř, ani očkem jsem nezavadila o svého kočičího společníka. Bylo mi jasné, že je na pochybách, bylo mi jasné, že si začíná myslet, že jsem na něj celou dobu hrála habaďůru, jenže jakýkoliv pohled na něj by celou situaci jenom zhoršil. Budu jenom doufat, že mi nevrazí dýku do zad dřív, než se stihne vše vyjasnit.
Bohužel místo toho, abych poté, co strážný opět promluvil, viděla jasněji, všechno se mi ještě víc ztmavilo. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo vědomí, že toho ten černý narx ví ještě o kus méně než já.
Jen jsem tam tiše stála, poslouchala jsem a snažila jsem si srovnat myšlenky. Až do té doby, než jsem byla přímo oslovena.
Zamhouřila jsem oči. Takže tady máme lidskou kočku, něco, co umí měnit tvář a… věštce? „No to teda potěš.“ Poznamenala jsem sarkasticky. Odložení sekery ale bylo to nejmenší, co mě trápilo. Stejně ji použiju maximálně tak na štípání dříví. „Sekera zůstala venku s mezkem, drahý pane.“ Řekla jsem popravdě a kysele jsem se na něj ušklíbla.
„Proč by nás, pokojné občany, nechával někdo zabít? A co tady narx, jak ten by k tomu, chudák, přišel?“

Jargar

Pohledem šlehnu po ženě co mne napomene a jen pokrčím rameny a něco zamručím, ale pak se pomalu nadechnu.
Hmm.

“Super past, bezvadný a dokonce zabít nás tu měli… máme to, že nás nacpali do věžičky a chtějí abychom tu nechali zbraně.“
Jeho slovům o vrácení dýky se jen usměji. “Jo asi bych to tak taky pověděl“
Pomalu šáhnu po dýce a jílce napřed mu jí podám. “Mají nás zabít, při nepokojích, nebo teď a tady. Vlastně není moc na vybranou.“
“Dobře se o ní starej, budu jí chtít nazpět.“
Povím, když si jí bere.

Když si bere mou dýku, tak mi v hlavě zazní známí hlas. Jsi blbe drahý, rovnou jsi se s ní mohl zabít. Jak bys to udělal, pokud bys chtěl, aby se ti skupinka těch co máš zabít sama odzbrojila?
Mlč Tal. Ale jo máš pravdu. Okřiknu jí v duchu
Odpovědí mi je pouze ticho.

“Hmm předpokládám, že nám nezbývá nic jiného než ti věřit, že?“
Optám se ještě našeho zachránce a průvodce.

Pán Jeskyně

Stráž pozdvihne obočí a podívá se na Evana pohledem, který jasně říká "Myslíš si, že jsem blbec?"
"Ano, teď si všichni myslí, že jsi žena," spustí jakoby nic, "Ale brzy to nikoho z nás nepřekvapí. Blbý je, že si dokážeš změnit jen obličej, viď? Neboj se, nepotrvá to dlouho a budeš se umět měnit celý. Ani ty hadry, co ti tvarují hrudník, potřebovat nebudeš." Očividně ho nepřekvapuje vůbec nic a zdá se, že toho o vás ví celkem dost. Tedy, dost na to, že jste ho právě poznali.
"Kdo já jsem?" zopakuje otázku, kterou uslyší tak dvakrát. "Jsem Digory, těší mě." Další odpovědi k tomu, kdo vlastně je, se vám už nedostane.
"Heleďte, ve městě teď panují drobný nepokoje, ale za pár minut se to zase uklidní, nejde o nic vážného. Bohužel nám to komplikuje jen to, že nemůžeme nikoho pouštět dovnitř. Jinak je to tu vlastně na..." jeho slova přeruší další rána ozývající se z města. "...Naprosto běžné." Opět se na moment odmlčí a zkříží ruce na prsou.
"Jen aby bylo jasno - žádný Magnus neexistuje. Byla to past, jak vás sem dostat. Měli jste při nepokojích umřít, díky bohu jsme tomu ale zabránili." Ani se neobtěžuje s nějakým detailnějším vysvětlováním, očividně mu je jedno, zda-li to pobíráte, nebo ne.
"Musíme odsud pryč, co nejdříve. Někam na nějaké odlehlé místo, nemůžu vám tu nic vysvětlovat. Než odsud ale vylezeme, musíte tu nechat několik věcí." Svůj pohled namíří na Pěnu.
"Pěno, ty tu nech tu sekeru, co máš u sebe. Prostě ji vyndej a polož ji tu na zem, když ji vezmeš s sebou, akorát pod její ranou umřeš. Jargare, ta tvoje dýka... Nemůžeš být bez zbraně, takže ji tu nenecháme, ale tu dýku si dej někam od těla. Nejlépe uděláš, když ji předáš mě, pak ti ji vrátím. A ty, Evane, vyndej si ty hadry z těch prsou a taky je tu nech, nebo se díky nim stane něco příšerného." Chvilku vás nechá, abyste se s jeho slovy vypořádali po svém.
"Věřte mi, všechno vám pak vysvětlím."

Evan

Elisha mlčky ukáže na strážce. Ten se však zarazil a to zase překvapilo i jí. Hloubavou chvíli přerušila rána, při které sebou trhla a znepokojeně se podívala na hradby. To už se ale strážce rozhýbal a začal jí spolu s ostatními strkat do hloučku a pak pokynul k tomu, aby jej následovali. Mladík (Jagar) se optal kam to jdeme, načež mu ale strážce pohrozil mečem.

Když je strážný vehnal do malého prostoru v hradbách, ukázalo se, že je to mladý, hezký, exoticky vypadající muž, který je s věcí dobře informován, ba dokonce alespoň tuší, kdo jsme.
"Jsem, mladý muži," Pousměje se tajemně žena. "to a mnohem víc."

"Myslím, že by bylo dobře, aby jsi se uklidnil, mladíku." Řekla Elisha směrem k mladíkovy, které začal klít Jagar a pak pohledem mrštila i po černého kocourovi. "Pan strážný nám jistě vysvětlí, kdo ho poslal a co se děje s městem."

Jargar

Zamračím se na strážného, co si nás prohlíží. Co to dopr... Zavrčím, když přejde otřes. “Kam jdeme?“ Optám se strážného, když mi pohrozí mečem a po jeho domluvě se i já vydám na cestu.

Ve věžičce si prohlédnu našeho průvodce a pak se udiveně zadívám na kocoura, který promluvil “ono to mluví, kurva.“.
“Jo to by mě taky zajímalo, kdo kruci jsi?“ Spolknu další větu, která se mi dera na jazyk.

Pán Jeskyně

Jakmile se k vašemu hloučku přidá i Jargar, nastane najednou úplné ticho. Kdyby člen stráže neměl helmu, očekávali byste na jeho tváři snad i výraz překvapení. Ale z jakého důvodu?
Chvíli před vámi tak stojí a prohlíží si vás každého jednotlivě od hlavy až k patě. Pár vteřin se dívá na Pěnu a jejího kočičího společníka, poté na Elishu (Evana) a nakonec na Jargara. Znenadání se však zpoza hradeb ozve hlasitá rána, při které se takřka otřese celá zem. Stráž však stále zůstává naprosto v klidu. Po pár vteřinách, při kterých si vás všechny ještě jednou pečlivě prohlédne, se zpoza helmy ozve opět jeho hlas.
"Všichni čtyři půjdete se mnou, ihned." Naprosto neohrabaně vás všechny nastrčí blíž k sobě a naznačí, abyste šli jeho směrem. Jeho kroky nevedou však branou do města, nýbrž na západ podél hradeb. Pokud uvidí, že ho nenásledujete či jakýmkoliv způsobem odporujete, nebude pro něj problémem pohrozit zbraní. (Jak stráž vypadá naleznete v HP úplně dole, v záložce "Haatiren").
Vaše cesta není nijak dlouhá, člen stráže se zastaví u drobného vchodu do nejbližší spojnice hradeb vypadající jako drobná věžička. Otevře dveře a všechny vás nastrká dovnitř.
"Ten mezek tady zůstane," sykne ostře na Pěnu, načež ji taktéž strčí do věžičky.
Uvnitř spojnice je velmi málo prostoru, pravděpodobně by se sem další člověk nevešel. Na jedné straně je žebřík vedoucí směrem nahoru, na straně druhé další dveře, nejspíš vedoucí do samotných hradeb. Bohužel jsou ale zamčené.
Stráž za sebou zavře a zůstane před vámi chvíli tiše stát.
"Omlouvám se za takový hrubý výpadek," řekne o dost přívětivějším tónem. Následně si sundá z hlavy helmu a vy zjišťujete, že pod brněním je vlastně poměrně mladý a dosti sympatický muž. Věkově by se mohl pohybovat na takových 25 až 30 letech. Na hlavě má mírný rozcuch z kratších vlasů černých jako uhel. Jeho pleť je snědá a opálená, snad jako kdyby pocházel z nějakých exotičtějších krajin a oči má stejně tmavé, jako je celé jeho vzezření. Tvář mu zdobí (nebo kazí?) mírné strniště, které již od pohledu působí dost ostře.
Svůj pohled natočí směrem na Elishu (Evana).
"Ty... Ty nejsi žena, viď? A jdeš za jakýmsi Magnusem, od kterého ti přišel dopis, stejně jako ty -" ukáže na na Pěnu, "- A ty," ukáže na Jargara. "Do krčmy U..." párkrát zaluská prsty, snad jako kdyby se snažil vzpomenout si na název, "U Stříbrné vločky. Je to tak?"
"Co to je za blbost?" mňoukne narx. "Vy se všichni znáte?" zabloudí pohledem směrem k Pěně.
"Neznají," odpoví muž místo vás. "Ale brzy budou."

Jargar

Už je to dva roky od toho incidentu v Tengaronu, po kterém jsem asi půl roku v tom městě žil a pak jsem se o něco bohatší vydal dál. Vesně ani nevím, kam jsem šel, prostě jsem se chtěl dostat do dalšího města… po necelé dva roky jsem byl na cestách a sem tam jsem přijal nějakou zakázku, abych si něco vydělal. Je to asi měsíc co jsem si četl dopis, jenž mě zval do hostince Stříbrná vločka, který se nachází ve městě Haatiren. O tom zda tam půjdu nebo ne jsem se ani moc nerozmýšlel, najedl jsem se a vydal jsem se na cestu do dalšího města (Haatiren).

Zastavím se u brány do města a prohlédnu si postavy, které nechce strážný vpustit do města. “Asi máme něco společného blba u brány.“
Pohled mi zabloudí k něčemu co vypadá, jako kočka a povytáhnu obočí. “Jo už chápu proč nás tam nechce pustit.“ Jen silou vůle zastavím ruku, která se vydala k dýce pod černým pláštěm.
“Hmm v čem je problém?“ Zeptám se ženy v prostých šatech (Evan), protože se mi moc nechce vyptávat toho stvoření a ženy vedle něj (Pěny). “Tedy, krom toho, že nás tam nechce pustit.“

Evan

Po prašné cestě se vynořila žena v prostých, veknovských šatech s šátkem přes hlavu, jak to bývá v některých oblastech zvykem. Jakmile přišla k scéně s bránou blíž, vykulila oči na velkého, černého kocoura, se směsicí strachu i podivení, jako by před tím žádného Narxena nikdy neviděla, což mohlo být pravděpodobné.
Netrvalo dlouho a opět si navrátila tvář vyrovnané ženy středního věku se zocelenými nervy, kterou doma obskakuje asi 12 parchantů co sama porodila a nyní musí celou smečku krmit, živit a šatit. Pokud rytíři chtějí získat disciplínu a pevnou vůli ať si někdy něco takového zkusí!

Další šok ale pro Elishu nastal když promluvil strážný.
"Jakto? Copak se stalo?" Začla se vyptávat. Z výrazu očí šlo poznat, že jí tlačí naléhavost, a tak jejich úzkým tvarem probodávala tmavé hledí helmice.

[You must be registered and logged in to see this image.]

Evan -> Pán Jeskyně

Cesta měla klidný řád. Vítr mi dopřával správný směr, jako by se osudu zachtělo mi zpříjemnit cestu. Dokonce jsem po celou dobu nenarazil ani na žádné lapky, a to jsem zloděj, takže bych o těchto věcech měl mít přehled. Je to... podezřelé.

Raději jsem si připravil svou fantasii a převleky. Kus od města jsem připravil Elishu. To byla má první po proměně tvář a nějak jsem se s ní zžil. Vlasy jsem si stáhl dozadu a ovázal šátkem. Vyslékl jsem plášt a vyndal z ruksaku úhledně složené šaty - multifunkčí a taky jediné co mám. Ty jsem si oblékl a do míst která mají ženy zvětšená jsem rovnomněrně přidal smotané hadry. Ještě pár úprav a bylo dokonáno a nevypadalo to věru zle. Tomu se říkají´ dva roky tréningu. Odkašlal jsem si a po cestě jsem si drmolil abych své hlasivky navykl na ženský tón.

Pán Jeskyně -> Pěna

Doplnění:

Jak tak stojíte před vstupem do města a stráž vás odmítá pustit dál, přijde k vám další osoba, nejspíš taktéž v úmyslu vstoupit. Její tvář je zahalena v kápi, není tedy moc dobře rozpoznatelné, zda-li se jedná o muže - ženu - starce - dospělého - dítě...
Jakmile ho stráž uvidí, ozve se zpoza železné helmy: "Dovnitř to nepůjde."

Pán Jeskyně -> Evan

Tvá cesta je dosti dlouhá, o to delší, když musíš cestovat sám. Až se ti téměř zastesklo po nějaké společnosti. Kromě pocestných obchodníků a pár cizích lidí okolo větších měst jsi totiž s nikým do styku nepřišel. Možná je to dobře, chvilku klidu, na druhou stranu člověk je tvor společenský a dlouho sám nevydrží. Kde jsou ty doby, kdy s tebou v nejhorších chvílích byl tvůj Alix! Ovšem, tu a tam. Ten je při troše štěstí úplně na opačné straně země. Je taktéž dost možné, že už bude mrtvý, koneckonců Yanar není zrovna nejpříznivějším krajem pro život. Takovou možnost je ale nejlepší zavrhnout, zrovna Alixe by byla škoda, minimálně jeho tváře, která rozhodně není k zahození.

Až se podivuješ, že za celou cestu jsi se nedostal do křížku s žádným lapkou. Jak je obecně známo, meziměstské cesty jsou přeplněné těmito zmetky a na nejedno setkání při cestování většinou dojde. Jako kdyby se ti problémy vyhýbaly a osud si přál, aby ses v pořádku dostal za oním Magnusem. Možná se tě ale snaží připravit na něco mnohem horšího? Před bouří je totiž vždy největší klid.

První potencionální problém však přijde těsně před samotným vstupem do města Haatiren. Již zdálky je vidět jeho velikost, ne nadarmo je totiž považováno za hlavní město Natrielu.
Před vstupní branou do města vidíš postávat jakousi dívku s mezkem po její levici a *narxem po pravici. Evidentně jim cestu zastupuje jeden z městské stráže a z jakéhosi důvodu je odmítá pustit dovnitř. Z jakého důvodu?

Jakmile tě ten samý člen městské stráže zahlédne a zjistí, že jdeš jejich směrem, uslyšíš zpoza masivní železné helmy mužský hlas: "Dovnitř to nepůjde."

Pán Jeskyně -> Pěna

Bylo vidět, že narx usilovně přemýšlí. Dýku nakonec tedy schová zpátky a chvilka napětí se rázem ztratí.
"Jmenuju se Raki," řekne nakonec, načež se k tobě připojí. Stále však působí celkem nedůvěřivě, nicméně nedůvěřivost by měla být na obou stranách.

Vaše společná cesta do Haatirenu probíhala dále naprosto hladce. Ačkoliv ani jeden z vás nepatří k nejvýřečnějším bytostem, chvilkama jste se pustili i do řeči a Raki se nakonec nezdál tak přihlouplý, jako na začátku. Vyprávěl, že kdysi chodil na Aramorskou školu (škola magie) a úspěšně ji dokončil, nicméně neujal se a spadl na samé dno. Taktéž ti stihl povědět i o tom, že jeho snem je dostat se do Stoneshiru, ale nemá prostředky na to, aby tam zůstal dlouhodobě. No, zkrátka jsi toho o něm zjistila za dlouhou cestu poměrně dost. Možná, že i jeho nedůvěra k tobě se znatelně snížila!

Zanedlouho konečně dorážíte k Haatirenským hradbám. Již zdálky jste zjistili, že je hlavním městem Natrielu právem - větší město jste za celý život snad ještě nenavštívili. Komplikace však na sebe nenechaly dlouho čekat - před samotným vstupem dovnitř vám cestu zastoupí jeden ze stráže.

"Je mi líto," ozve se zpoza helmy mužský hlas, "Ale do města vás pustit nemůžu." To je vše, žádné další vysvětlování.

Pěna -> Pán Jeskyně

„Prej se to nezapomíná, tak uvidíme.“ Ano dřív jsem byla profesionál, ale čím jsem teď? Poposedla jsem si v sedle a uvolnila své napětí. Bylo vidět, že si panter svůj původní úmysl rozmyslel – tedy snad. Spokojeně jsem se pousmála. Jeho podezřívavá otázka mě z míry nevyvedla, věděla jsem přesně, co odpovědět. Podle sebe soudím tebe.
„Upřímně řečeno, já nejsem ta, kdo tady vyhrožovala smrtí.“ Hlavou mi proběhlo: Tichá voda břehy mele. „Spíš bych se měla bát já tebe, nemám pravdu?“ Nadzvedla jsem obočí a nechala panterovi chvilku na rozmyšlenou.
Magnus Varrucia…
„To kdybych věděla.“ Poznamenala jsem. „Tak co, jedem?“

Pán Jeskyně -> Pěna

"Trochu víc profesionálně? Ty jsi snad profesionál?" sykne svým hrubým hlasem. Zdá se, že dýku dřímající ve svých packách pomalu začne dávat zpět k sobě.
"A jak ti můžu věřit, že mě někde cestou nepodřízneš a neokradeš?" Stále byl trochu na pochybách, ale jeho myšlenky se viditelně ubíraly jiným směrem, než že přemýšlením nad tím, jaké další výhrůžky by ti řekl.
"A kdo je Magnus Varrucia?"