Smrtonosné předpovědi

Pěna -> Pán Jeskyně

Překvapeně jsem nadzdvihla obočí, když si dotyčný, který mi zatarasoval cestu, shodil kápi. Čičíí… Usmála jsem se své vlastní myšlence, ale raději jsem držela jazyk za zuby. To mě shození kápi mělo nějak zastrašit?
„Myslela jsem si, že zloděj zloděje neokrádá, nebo i to už vzal čas za své?“ Povzdechla jsem si. „Hele chlape,“ zastavila jsem se, když jsem si uvědomila, že jsem asi nepoužila správné oslovení, „dělám to z dobré vůle a taky proto, že styl, kterým okrádáš lidi o peníze, se mi vůbec nelíbí. Na to se musí tiše. A jak vidím, někdo tvé… rasy by k tomu měl mít dobré předpoklady. Takže, co říkáš na to, že se se mnou vydáš… no kamkoliv, kam nás nějaký Magnus Varrucia pošle, a já ti ukážu, jak lidi okrátat trochu víc profesionálně?“
Za pokus to stálo. V případě, že by si panter své úmysly nenechal vymluvit, byla jsem připravena zareagovat stejně, jako jsem chtěla zareagovat ještě před několika vteřinami (viz předchozí příspěvek).


//Pozn.: Opravdu bych byla ráda, kdyby můj předešlý hod (98%) k něčemu byl. Nestává se často, že bych házela takhle vysoká čísla.

Evan -> Pán Jeskyně

Dva roky uběhly jako voda. Tak plynule, že bych řekl, že se vlastně nic nestalo. Ale stalo se mnoho věcí. Alix při mě stál v celé té věci s maskou a naše "přátelství" to ještě víc posílilo. Byl tím, který mě držel při zemi i v tom dobrém směru... Pak ale odjel. Naléhavě. Ani jsem se nenadál a místo hřejícího, dýchajícího, tepajícího těla jsem měl jen listy s inkoustem... a pak už ani ty ne. Po Alixovi se slehla zem, nehledě na to, kolikrát jsem psal. Měl jsem ale dost vlastních problémů, jak jistě víš. Bez Alixe nebyl nikdo, kdo by Evana opravu potřeboval... Popravdě jsem spadl do své hry s Maskou ještě víc.

Měnil jsem obličeje skoro pořád, ale vždycky jsem si dával pozor, abych nikde nezůstal moc dlouho, promýšlel jsem nejrůznější finty a triky, které mi pomohou v řemesle, jejiž stín vědomostí jsem oživil z hluboké paměti. Vše to, co mě učila matka a také její mantra: Svět je krutý, buď krutější. Divné, že někdo takový vychovává děti. Ještě divnější, že se jí to dařilo a asi by jiště chvilku mohlo, kdyby nepropadla hrdlem. Ale zpět ke mě... Tedy... kdo jsem vlastně já? Mám Elishu. Mám Jiana... Mám další. Je jich pár, ale každá má tvář má jména a život a já se jimi stal posedlí. Chtěl jsem zařídit oblečení, pro každého z nich. Když jsem se nějakou chvilku připravoval, tak jsem mohl vypadat i jako žena, ač celkem zahalená, ale žena. I hlas se mi začal dařit. Trénoval jsem výrazy tváře... jako bych podvědomně viděl sám sebe, masku, jak se ohýbá do různých výrazů, jako bych neustále stál před dokonalým zrcadlem... Za rok jsem se stal více než obratným hercem a zlodějem. Když mě pronásledovali stráže, zmizel jsem na pouhý okamžik - změnil jsem obličej a shodil plášť, povalil se na zem a na probíhající stráže ukázal směr kudy ten lump utíkal! Ale to jsem ti líčil již mnohokrát, jistě o tom víš. Ale nejsem nejsem pouliční zlodějíček. Nene... Nedávno jsem zase učinil průlom v podvodech a smlouvách. Falešné, propracované identity mi dovolily využívat podvratné umění stínů i v nižší politice a já se naučil zacházet s cennými listinami, smlouvami a podobnými - nebylo to těžké, neboť jsem je často vídával na Harralském sídle...

To však není jediné. V Stoneshire mi zmíněný Démonolog vylíčil více o Masce... Řekl, že pokud chci další obličeje, musím je... pozřít. To je také pravý důvod, proč se nevydám za Alixem. Přestože je mému srdce stále milý a přesto že mě opustil, necítím čistý hněv ani lásku.... vše se míchá do podivného pocitu žárlivosti který pocituji čím dál víc. Žárlivosti na jeho krásu na jeho pružnost, ohebnost a flexibilitu. Na to, že nyní to tělo může mít někdo jiný, ať už člověk, nebo smrt! To tělo jsem chtěl. Chtěl jsem tu identitu. Chci ji! Je to jako oheň zářící zlovolnou černotou, který mě spaluje a já cítím, že potřebuji více identit, neboť mě ty mé staré nudí, unavují a hlavně - začínají být známé.
Výhody oné známosti ale právě teď pociťuji...

Zavřel jsem drobný svazek pergamenu v černé kůži a schoval dřívko s hrotem i kalamář. Na stole jsem měl dopis od onoho velectěného zájemce, který vychvaloval mé přednosti a schopnosti, jako bych byl zloděj z povolání. A copak vlastně nejsem?

Proto jsem si sbalil to málo, co mám, a vypadl z této malé vesničky, kde mě balamutění hloupých vesničanů začalo unavovat. Bylo mi nabízeno dobrodružství a celkem lákavé, přesto znalost onoho Magnuse mi bila do očí mým nedostatečným utajením. Už se mi v hlavě rodil plán, jak se představit svému klientovi, ale tak, jak jsem chtěl sám - nechci padnout do léčky. Maska je cenná a dokážu si představit, jak ji někdo chce získat.

Pán Jeskyně -> Pěna

Podivná osoba před tebou nějakou chvíli postává, načež si hbitým pohybem sundá z tváře kapuci od kápě. Zjistíš, že máš tu čest se zástupcem narxe, zvláštní kočičí rasou. Hodně jsi o nich slyšela, ale jen zřídkakdy se ti podařilo nějakému být takhle na blízku. Pár jich sice občas prošlo po cestě, na níž sis vydělávala peníze vybíráním poplatku za průchod, ale setkání byla záležitost jen několika mála vteřin, než se zase vydali dál. Nyní ho máš přímo před sebou, s možností si jej prohlédnout pořádně od hlavy až k patě. Narxové jsou jakási rasa, která má celkové tvary postavy lidské (chodí po dvou, využívá "ruce" - packy), ale je kompletně obrostlá černou srstí. Hlavu má černého pantera se vším všudy - vousky, kulaté oči se svislou, úzkou zornicí, špičaté uši na vršku hlavy a ostré zuby v tlamě. Je až škoda, že někdo tak "kočkovitý" se dal na dráhu takovéhoto nápadného zločince, když samotné kočky bývají tak tiché a nezpozorovatelné.
Po tvých slovech mu packa sjede k opasku, z něhož vytasí drobnou, zašpiněnou dýku.
"Ale holčička bude zlobit," pronese suše. "Říkám to naposled, dej mi svoje peníze, nebo si je vezmu sám." Pomalu začne nakračovat ještě blíž k tobě.

Pěna -> Pán Jeskyně

Projížděla jsem krajinou a snažila jsem se nemyslet. Kdybych se totiž pořádně zamyslela, došlo by mi, že to, co jsem právě dělala, byl unáhlený a zbrklý čin a možná bych si ho dokonce i rozmyslela - jako už kolikrát. Alespoň, že jsem měla pořádně sbaleno a nevydala jsem se naskrz divočinou jen tak nalehko.

„U sta hromů,“ zakleju unaveně a pořádně si postavu v kápi prohlédnu, „to dnešní lidi nemají kousek slušnosti, kde jsou ty staré časy, kdy zloděj ještě měl tolik opatrnosti, aby loupil potají… Věř mi, chlape, vím, co říkám.“
V místě, kde jsem vyrůstala, byly statistiky jednoduché – nejdéle žili ti, kteří na sebe co nejméně upozorňovali. Lidé, jako byl tady ten zakuklenec, se ztráceli nejčastěji, poté holky, co chodili za peníze, podvodní kouzelníci a až pak opatrní zloději.
„Život mi milý je, DRAHÝ, ale ujišťuju tě, že dobrovolně ti dám leda tak pěstí do ksichtu.“

Čekala jsem, poměrně mě zajímalo, jak na to zakuklenec zareaguje. V každém případě jsem ale byla připravena tasit dýku a případně i flentií žihadlo, které jsem si prozřetelně přibalila s sebou. Má první obrana by ale nebyl boj, nýbrž útěk. Přece jenom, já byla na mezkovi a chlápek jen na svých nohách. Když na něj rychle vjedu, nebude mít moc velkou šanci vzdorovat. Pokud ovšem nemá nějaké eso v rukávě…


//Pozn.: hod kostkou - 98%

Pán Jeskyně -> Pěna
Cesta do Natrielu by mohla být nudná a zdlouhavá, ale jelikož máš s sebou svého starého dobrého mezka, hned se zdá být o něco milejší. Je to opravdu po dlouhé době, co se vydáváš někam dál od svého domova. Tvá cesta vede i skrz Summerlyn, v němž jsi kdysi pobývala, stejně tak i po cestě, po níž jste kdysi s Edgarem a Teyrou mířili do Trajummského lesa. Jako kdyby se to okolí vůbec nezměnilo, stezka je stejně kamenitá a žádné nové budovy zde nevyrostly. Na krátkou chvíli se tě zmocní i pocit nostalgie, který po chvíli opět vyprchá a ty se dostáváš do vzdálenějších lokací, které navštěvuješ prvně.
Netrvá to dlouho a kroky tvé či tvého mezka začnou našlapovat na široký kamenný most vedoucí přes divokou řeku. Podle mapy by se dalo odhadnout, že se jedná o Prist, jelikož žádnou další řeku jsi zatím nepřecházela. Na druhé straně mostu zahlédneš jakousi postavu zahalenou v kápi, jak jde směrem k tobě. Jen těžko lze rozeznat, zda-li se jedná o muže či ženu, člověka či elfa, protože dotyčné osobě není vidět do tváře. Teprve, když ti zastoupí cestu a svým hrubým hlasem k tobě promluví, zjistíš, o jaké pohlaví se jedná.
"Copak tu taková mladá slečna sama dělá?" ozve se zpoza kápě. Aniž by tě dotyčný nechal promluvit, ihned na to dodá:
"Dej mi všechny svoje peníze, které u sebe máš, je-li ti život milý, drahá." Očividně se jedná o nějakého pocestného lapku. Jeho hlas je až přehnaně hrubý a suchý, snad jako kdyby ani nepatřil člověku.

Pán Jeskyně -> Evan

O 2 roky později...

Aniž by se to komukoliv zdálo, uběhly celé dva roky a kdekomu by mohlo přijít, že se vlastně za tu dobu nic převratného ani nestalo. Jako kdyby jsi jednu noc usnul a probudil se druhý den, asi takovým způsobem ten čas utekl.
Za tu dobu jsi se samozřejmě se svou proměnlivou tváří již sžil a dokonce se ji i naučil ovládat a využívat pro svůj prospěch. Co by ne, měnící se tváře jsou užitečné v takřka každých situacích. Omezujícím faktorem je však to, že maska má v sobě jen pár tváří, které na svůj obličej můžeš promítnout. Chceš-li další, musíš si je ulovit, tak ti to bylo řečeno jedním starcem ve Stoneshire.
A co vlastně Alix? Ačkoliv vaše přátelství jen sílilo, nevydrželo vám to dlouho - mladý krasavec musel z jistých důvodů odcestovat do Jižního Yanaru, tudíž vám nezbylo nic jiného, než se prostě rozloučit. Už je tomu tak rok a půl, co jsi ho viděl naposledy. Prvních pár měsíců ti od něj přicházely i dopisy, poté už psaní ale ustalo a po něm jako kdyby se dočista slehla zem.
Přišel jsi tedy o společníka i o svůj domov na hradě, do kterého ses samozřejmě kvůli tehdejšímu incidentu vrátit nemohl. Co ti tedy zbývalo? Usadit se někde v rozpadlém domku a přivydělávat si na živobytí ať už krádeží, nebo podvody? Nebo snad cestovat po světě sám?

Ať jsi po ty dva roky dělal cokoliv, jednoho dne se k tobě dobrodružství dostalo takřka samo. Poslíček, tobě již znám z dob, kdy ti Alix ještě posílal dopisy, si tě jako obvykle našel i na tom nejodlehlejším místě, jen proto, aby ti mohl předat obálku s ozdobnou pečetí. Vrazil ti jej do rukou a stejně rychle, jako se objevil, zase zmizel. Že by si na tebe Alix zase vzpomněl? Obálka však nevypadá jako od něj. Zdá se být mnohem hodnotnějšího charakteru, ačkoliv uvnitř schovává pouhý papír se zprávou. Píše se zde:

Velectěný Evane Tisíce tváří,
formou tohoto dopisu bych Vás rád pozval do nedalekého města Haatiren na přátelské posezení v krčmě U Stříbrné vločky. Doslechl jsem se o Vašich schopnostech a mám pro Vás nabídku Vám šitou přímo na míru. Detaily sdělím až při osobním setkání.
Máte-li zájem, buďte na zmíněném místě 3. měsíce 16. r. 24 ve 21:00.

S pozdravem,
Magnus K. Varrucia

Pěna -> Pán Jeskyně

Co se to se mnou stalo? Byla jsem zlodějem, byla jsem dobrodruhem, měla jsem ráda nebezpečí a nejistotu v životě a teď? Prudím všechny dámičky a páníky, který chtěj projít skrz, nesmyslným poplatkem. Peníze vydělávám což o to, dokonce víc, než člověk potřebuje k pouhému žití, ale co s nima? Zatím si je jen hromadím pod polštářem a ráno se divím, že mi nějak bolí za krkem. To není život, to je přežívání. Jasně, zase si řeknu: „Zítra vyrazím, zítra odejdu!“ a zítra: „Dnes ještě ne, až další den.“ a pozítří: „Až v neděli.“ a v neděli to taky bůhvíproč nevyjde.
Co se to se mnou vůbec děje? Zvykla jsem si na usedlý a nudný život, který mě vůbec nic nestojí? Cokoliv, jen ne tohle, Pěno!

Opět se zvenku ozval rachot a já věděla, že opět někdo přichází. Přešla jsem sklesle ke dveřím s dřevěnou kasičkou v ruce a spustila jsem: „Dobrej, za osobu pě…“ Nedořekla jsem, nikdo tam totiž nebyl. No a co? Nakřivila jsem ústa a chystala jsem se vrátit zpět do domu, když jsem si všimla dopisu pode dveřmi.
Sebrala jsem ho, oklepala a otevřela. Překvapeně jsem nazdvihla obočí. Opět jsem vplula do svého stavení, dopis jsem ledabyle odhodila na stůl a unaveně jsem sebou švihla na postel. S rukou přes oči a s očima zavřenýma jsem opět začala přemýšlet.

Proč bys měla odcházet? Tady ti nic nehrozí. Máš tu klid, jistotu a pohodlí. Nic ti tu nechybí…

Povzdechla jsem si, zvedla se z postele a popadla jsem batoh, který jsem měla už nějaký čas nachystaný. Dopis jsem zastrčila do kapsy u kabátu a opustila jsem stavení. Směr? Haatiren.

Vrátit se můžeš vždycky…

Pán Jeskyně -> Pěna

O 2 roky později...

Jak již to tak bývá, od tvého posledního dobrodružství uběhly dva celé roky, ačkoliv se uplynulá doba mohla zdát být vcelku blesková. Totiž, když se člověk usadí a užívá si poklidného života na pokraji otravné civilizace, člověku to ani nepřijde, že kolem něho dvě léta prosvištěla jako nic. Samozřejmě, že bez práce nejsou koláče, nicméně došla jsi k závěru, že pro tebe bude vhodnější nechat další cesty na nějakou dobu za sebou a věnovat se méně náročným věcem.
Co že se vlastně vše událo za poslední dva roky? Vezměme to od té části, kdy jste ještě spolu s Teyrou a Edgarem tvořili dohromady jednu družinu ženoucí se za pokladem. Ačkoliv cesta byla náročná (protože Amennekht není místo, na které by kdekdo chtěl dobrovolně navštívit bez pořádné motivace), dostali jste se do svého vysněného cíle, kterým byl nespočitatelný poklad, dokonce hodnotnější, než jste si vůbec kdy dokázali představit. Zlaťáky byly narvané v obrovské jeskyni, tvořily kopce, po kterých by se dalo i klouzat, mezi nimi se válely i všelijaké drahé kameny a šperky. Naneštěstí celý poklad byl jedna velká past. Zde se ukázalo, zda-li je pro někoho jeho vlastní život přednější, než nepředstavitelné bohatství. Mohli jste si užít poklad, ale nesměli jste ho opustit - pokud jste chtěli odejít a vrátit se zpět domů, museli jste ho nechat na místě a odejít bez jediné mince. Teyra s Edgarem byli však hamižnější, než se vůbec zdáli. Naprosto okouzleni pokladem, zapomněli na svůj vlastní život a obětovali se jen pro to, aby s ním mohli zůstat navěky. Ty jsi však svůj chtíč přelstila a dostala se bezpečně ven, ovšem bez svých společníků.

Poté už se k žádným dalším cestám neschylovalo. Rozhodla ses, že pro tebe bude lepší, když se na nějakou dobu na takovéhle věci vykašleš. Našla sis starší, drobný domek dál od přelidněné civilizace. Naštěstí postával jen malinký kousek od cesty vedoucí z Tergaronu do Stoneshire, takže sis vydělávala tím, že jsi vybírala poplatky za průchod. Ačkoliv s tím mělo spousta průchozích problém, ještě se ti nestalo, že by někdo odmítl zaplatit. Měla jsi tedy poklidné dva roky - mohla jsi odpočívat a sem tam občas vyběhnout z domku pro "průchodné".

Jak už to ovšem tak bývá, k dobrodruhům si dobrodružství vždy samo najde cestu, a ty jsi toho zdárným důkazem. Převlečené za naprosto nevinnou nabídku ti doslova zaklepe na dveře - až domů ti přijde zapečetěný dopis adresovaný jen a pouze tvé osobě. Na nažloutlém papíře, který vytáhneš z obálky, stojí:

Velectěná Pěno,
formou tohoto dopisu bych Vás rád pozval do nedalekého města Haatiren na přátelské posezení v krčmě U Stříbrné vločky. Doslechl jsem se o Vašich schopnostech a mám pro Vás nabídku Vám šitou přímo na míru. Detaily sdělím až při osobním setkání.

S pozdravem,
Magnus K. Varrucia