Hory se stříbrným sněhem (Vahva-Myrsky)

Pán Jeskyně



Vlk tedy následuje tvé kroky. Chvilku mlčel, možná ve strachu, že se ho budeš pokoušet odehnat, ale jakmile mu položíš otázku, opět se ujme slova.
"My pobýváme v lese na východě, je pro nás milejší a ke zdroji potravy nejvstřícnější, ačkoliv na tom není o nic lépe, než jiná místa." Kývnutím hlavy ukáže, kudy je zhruba východ.
"Tímto směrem se lze i nejrychleji dostat z hor, protože jejich nejbližší konec je právě na východě. Tu už bych ale raději zůstal tady, než se vydal do Jižního Yanaru..." Trošku se otřese při vyslovení zmíněného kraje. Co k tobě se o Jižní části Yanaru za život dostalo taktéž není nic pěkného. Podle vyprávění je to kraj, kde smrt má převahu nad životem. Je bydlištěm právě pro ty nejhorší a nejnebezpečnější mágy, nekromanty, všelijaké šílence a nestvůry, o kterých se nikomu snad ještě nikdy nezdálo. Zdejší pravidla a zákony způsobují pomalu i mozkovou mrtvici. Taktéž víš, že největší a nejstřeženější věznice v celém království se nachází právě na samých hranicích tohoto kraje.
"Pak je ještě jedno místo na západě, pokračuje vlk, "Sice je o pár mil dál, ale myslím, že bude člověku jako ty vyhovovat mnohem více. Jsou to nějaké ruiny, párkrát jsme tam se svou smečkou čmuchali, protože jsme odtamtud cítili nějaké lidi. Nikoho jsme tam ale nikdy nenašli. Možná tam by bylo dobré se na chvíli pozastavit a po odpočinku se vydat dál na západ, odkud už se dostaneme z hor."

Vahva-Myrsky

Prvního vlka jsem musel přidržet, když jsem topil ostří nože mezi krční obratle. Neřekl jsem, že tě považuji za alfu, ale co je mi do tvých priorit. To už jsou obě zraněná zvířata v pokoji a míru uložena ve sněhové pokrývce. Příroda se o jejich těla postará. Tu začne vlkův monolog, na který jen tiše pokyvuji hlavou. Dlouhé povídání by si měl nechat na historky a příběhy před spaním… Než vlk stihne ukončit svůj ospravedlňující proslov, a obhájit tak své chování, stihl jsem si pobrat všechny věci, srovnat tornu a celkově se připravit na cestu. Když ten chlupáč konečně zavřel tlamu už jsem vykročil směrem k nejbližší schůdné trase po hřebeni dolu.
A máš tušení kudy k nějakému nejbližšímu přístřeší? Nějaká jeskyně nebo tak. Ne že bych se nezvládl dostat z hor sám, ale třeba ten vlk konečně začne mluvit o něčem důležitějším než jsou jeho osobní vlčí mindráky.

Pán Jeskyně

"Já nejsem vůdce naší smečky," odpoví vlk, "A členy bys mohl spočítat na prstech obou rukou. Teď už možná i na jedné ruce." Dále mlčí. Očividně se nedokáže dívat, jak jeho společníci odchází na onen svět, proto se sklání a svůj čumák schovává pod tlapu. Jakmile ukončíš jejich trápení, vlk se opět ujme slova.
"Když tu všichni zůstaneme, zemřeme. Když alespoň jeden z nás se pokusí dostat se jinam, může jinde sehnat někoho, kdo pomůže a postará se o nás po delší dobu. Copak jsi nikdy neslyšel o vlčích šamanech?" otáže se překvapeně. "Jsou to lidé, kteří mají duši napůl vlčí. Nemluvím o vlkodlacích, to je něco úplně jiného. Nás vlky milují a pro naše dobro by byli schopni udělat cokoliv." Opět následuje krátké odmlčení.
"Když půjdu s tebou, dostanu se někam pryč a budu někoho takového moci najít. Kdybych se o to rozhodl sám, tak cestu nepřežiju. Stejně tak by bylo hodně divné, kdyby si vlk cestoval po městech a někoho hledal. Ne, proto potřebuji tebe, člověka, který si mě ochočí a se kterým si budeme navzájem dělat společníky."

Vahva-Myrsky

Značně mě překvapila reakce vlka. Ne proto, že by se jich vzdal, ale pro svoji citovou vyspělost. Ten vlk si uvědomoval věci, které by si jiní jeho druhu možná ani nepřipouštěli, nebo nechtěli připustit.
Jejich utrpení je utrpení i pro mne, neboť já jim to způsobil. Zbavím je bolesti, a jejich duch dosáhne klidu. Nejraději bych odstoupil, mít vlka takhle blízko, mi není zrovna příjemné. Jen… Pokdu máš někde v horách smečku o kterou se musíš starat, nemohu ti dovolit smečku opustit. Jsi-li lovcem, musíš se starat o svou smečku, stejně jako já jsem samotář a musím být dost silný abych přežil. Nemohu se vzpírat řádu světa a pravidlům přírody.
To už se ale balím a v torně, kterou jsem si přehodil znovu přes rameno, hledám nůž na stahování kůží. Je to nejostřejší čepel, jakou jsem kdy vlastnil a proto bude její průnik měkkou tkání, nejméně bolestivý. Ať už se mluvčí vlk rozhodne jakkoli, utrpení jeho druhů ukončím.

Pán Jeskyně

"S hladem nám možná pomůžeš, ale na jak dlouho? Stejně za pár dnů začneme opět vymírat." Vlk udělá pár malých krůčků směrem k tobě. Zpočátku to vypadá, že se po tobě chystá skočit, zastaví se ale kousek od tebe a tiše zašeptá: "Napadlo mě něco jiného. Je mi to proti srsti, říkat takovéhle věci, je to má rodina a mám ji chránit..." oklepe se, "... Ale myslím, že bude správné, když těm dvěma ukončíš trápení. Snaží se odejít, chudáčci moji, ale sílu na to nemají. A i kdybys byl bůh ví jak dobrý léčitel, stejně by pošli hlady. Ne, to by nebylo rozumné. Když je zabiješ, budou mít klid." Ačkoliv vlk nemá žádné mimické schopnosti, je vidět, že svých slov lituje. Neustále se se svýma psíma očima ohlíží za sebe.
"A já - já půjdu s tebou. Budu ti dělat společníka. Trochu vím, kterým směrem se odsud lze dostat. Se smečkou jsme to nikdy nezkoušeli, protože jsme se báli, že bychom cestu nezvládli. Ale když půjdeme my dva, máme větší šance, tedy pokud máš ty schopnosti, o kterých mluvíš."

Vahva-Myrsky

Nakonec to vypadá na chatrné usmíření, spíše ze strachu. Najednou mě popadl pocit viny, dostal jsem potřebu těm třem pomoci, ale rozhodně nehodlám odložit zbraně a rozříznout si břicho aby se najedli.
Přece jste si nemysleli, že bych se nechal dobrovolně zabít. Odvětím vlkovi.
Zbraň neustále připravenou, kdo ví co se vlkům honí hlavou. Přes to nedokážu jen tak stát a dívat se jak mou rukou zmrzačení vlci umírají hladem.
Mohu vám pomoci Zkouším učinit nabídku. S hladem i se zraněním. Jasně, že bych musel při léčení ohromně improvizovat, ale lovec jsem víc než dobrý. I když místním z podhůří by se to asi nemuselo líbit.

Pán Jeskyně

"Tady ale nemáš co lovit. Proč jsi sem přišel, kam míříš?" Vlk stojí přikrčeně naproti tobě a civí ti do očí. Ostatní se s hlasitým kňučením začnou stahovat zpátky a pomalinku se pokusí odejít pryč. Hovořící vlk se však zaměřuje pouze na tebe.
"Stejně po čase zemřeš, žádný člověk nemůže zvládnout cestu napříč horami jen tak. A my budeme jako supi sledovat, kdy ten čas nastane."

Vahva-Myrsky

Nakonec to vypadá na chatrné usmíření, spíše ze strachu. Najednou mě popadl pocit viny, dostal jsem potřebu těm třem pomoci, ale rozhodně nehodlám odložit zbraně a rozříznout si břicho aby se najedli.
Přece jste si nemysleli, že bych se nechal dobrovolně zabít. Odvětím vlkovi. S hladem i se zraněním. Jasně, že bych musel při léčení ohromně improvizovat, ale lovec jsem víc než dobrý. I když místním z podhůří by se to asi nemuselo líbit.

Pán Jeskyně

Oba dva vlci jsou takřka na umření. S jejich ránami je překvapení, že vůbec ještě žijí. Ten třetí vlk na tom ale tak špatně není, ale ani ten nevypadá, že by se do boje chystal znovu. Místo toho začne couvat k ostatním padlým.
"Dost, to stačí," ozve se z jeho tlamy. Jak se zdá, jedná se o mluvící vlky - nebo alespoň jednoho z nich.
"Nemůžeme za to, že máme hlad. Nic jiného kromě tebe tu za dlouhou dobu neprošlo."

Vahva-Myrsky

Cesta horami je vždy náročná a to i když je člověk navyklý žít v takovém prostředí od malička. Při pouti horami se prostě jde rovnou za nosem. A tak jdu, hlavou proti větru a snažím se nevšímat si vlčího vytí, které se míli od míle přibližuje. V takové situaci horal prostě doufá, že co nejdříve dorazí na místo, kde rozdělá oheň, dřív než ho vlci dostihnou. Ostatně utíkat před jedním z nejefektivnějších lovců známého světa, je minimálně pošetilé.

Ani mě vlastně nepřekvapilo, když mi cestu zkřížili tři chlupáči. Lačně pozorovali mou chatrnou a opuštěnou maličkost.
No tak hoši, přece jsme na stejné lodi. Přesvědčovat hladového vlka k rozumu je jako házet sníh do vody. No, za zkoušku nic nedám. Co to zkusit spolu někde níž u úpatí, tam budou určitě nějaké kozy. Mezitím co mluvím opatrně sundavám z ramen jediné své zavazadlo a ještě opatrněji si připravuji zbraň i svaly, na pěkně neférový boj.

I přes své přesvědčení o připravenosti, přišel první útok nečekaně. Bylo to spíš štěstí než zdatnost, cukl jsem špičkou kopí před sebe a jen tak tak jsem jej chytil i druhou rukou. Dost to se mnou škublo, ale viděl jsem krev. Bez dalšího váhání jsem vlka kopnul do mordy a svou setrvačnost využil, abych prošpikoval druhého, který se mě snažil obejít. Trefil jsem ho dost špatně. Pokud se mi nepovede ho zabít, bude zvíře trpět několik hodin než pojde. Vytrhl jsem hrot kopí z břicha zvířete a chystal se na posledního vlka. Pozdě. Už byl ve skoku a já jsem nebyl dost připraven. Povalil mě a já se díval na ostré, krví zažloutlé tesáky ve vlčí mordě, jak se zakusují do ratiště mého kopí. Oba ležíme na zemi a já si poprvé všiml že první vlk není ani zdaleka vyřazen z boje. Zakousl se mi do boty a i přes hlubokou ránu na rameni mě začal tahat. To mi pomohlo cuknout kopím tak, že jsem třetímu zvířeti vyvrátil čelist a nejspíš i krční páteř. Zvíře začalo bolestně vít a nepřítomně se zaškubávalo. Trhalo mi to srdce a zatoužil jsem ukončit jeho trápení. Jenže ještě jsem tu měl jednoho protivníka...


Pozn. Předpokládám že první vlk, který má 3/5 života bude ještě nějakým způsobem schopný boje. 1/5 životů u zbývajících dvou vlků, nejspíš zvířata vyřadí, i když žijou.

Pán Jeskyně

Na cestování skrz hory jsi zvyklý, proto tě chlad ani ostrý vítr, který ti vhání do obličeje vločky, tolik nevadí. I přes to bys byl však rád, kdyby jsi měl možnost zastavit na nějakém příjemnějším místě a tam se zdržet.
Jak tak putuješ horami, přijde ti, že se motáš furt dokola. Skalnaté a ostré výběžky, které míjíš, se neustále opakují a hory se zdají být bez rozdílu.

Pro představu si zobraz obrázek hor v HP - pouze orientační!

Začneš mít pocit, že tě cosi sleduje. Při tvém letmém ohlédnutí a rozhlédnutí se okolo však nenalézáš nic, co by ti mělo přijít podezřelé. Pocitu se však stále nezbavuješ. Ten se ti ještě znepříjemní ve chvíli, kdy odkudsi z hor uslyšíš vlčí zavytí. Není to poprvé, co ho za svou cestu slyšíš, nicméně se zdroj zdá být dost blízko. A opravdu tomu tak je - po pár minutách se před tebou vynoří tři sněhově bílí vlci.

Očividně mají hlad. V těchto koutech se totiž maso jen tak často neobjeví a hladovcům teče slina od huby.

Pozn.:
Hned při prvním příspěvku jsem tě šoupl před nebezpečí, to je naprosto v pořádku. Pokud postava nebude vyloženě hloupá, tak o život nepřijde.
Co bych chtěl ale říct - jak jsem ti už psal, příspěvky budou opravdu takto krátké, kolikrát i kratší. Proto uvítám častější aktivitu, protože takovýto příspěvek lze napsat opravdu do takových deseti minut. Nejideálnější by bylo, kdyby sis našel čas jednou denně, čím častěji, tím lépe. Samozřejmě pochopím, když se ti psaní opravdu nehodí nebo na něj nebudeš mít náladu.

Dále musíme vyřešit inventář - vyber si, jakou zbraň chceš mít - dýku/luk/samostříl/kopí/obouruční meč/jednoruční meč (pouze jednu!). Dále vybavení - to si přiděl sám. Vybírej si ale předměty z pravidel DrD.

A poslední věc - zjevně se budeme schylovat k boji. Proto si hoď 1k6 (3x - jednou za každého vlka) a poté mi do pošty nebo diskuze napiš, jakou zbraň sis vybral. Následně ti odpovím, jak máš postavit další příspěvek.
Samozřejmě bojovat nemusíš a můžeš se pokusit o útěk.