Honba za pokladem (Pěna)

Pán Jeskyně

"Vyděšený?" zopakuje Teyra. "Já bych řekla, že tady v táboře se nemáme čeho bát. Zdejší potvory, jestli tu tedy nějaké jsou, budou nejspíš zvyklé na tmu a tak silné světlo a teplo je bude spíš odpuzovat. Tedy, pokud to, co v tomhle lese je, není jako komár - sice žije v noci, ale světlo ho přitahuje..." zauvažuje.
"Nestraš," okřikne ji Edgar mezi čtením v deníku, "Ať se aspoň v klidu vyspíme."

"V jeskyni?" otočí se na tebe elfka po chvilce ticha. "Není to ona? Bylas vevnitř? Cos tam viděla? Slyšelas tam něco?"

"Heleďte, zřejmě fakt hledali to, co my. Snažili se dojít na Vlčí výšinu, ale nic očividně nenašli. Bojím se, aby ta jediná cesta nevedla doopravdy skrz tu jeskyni, protože tu nikde nevidím zmínku o tom, že by v lese opravdu bylo něco zajímavého. Nebo o tom aspoň nepíšou, ale zmiňují se, že les a jeho blízké okolí prozkoumali skrz naskrz," dodá Edgar a zároveň ti odpoví i na poslední otázku.

"Tak nevím, nechci nic říkat, ale mám celkem strach tu zůstávat přes noc. Že my inteligenti jsme radši nepřespali blízko u cesty. Když tu zůstaneme, budeme muset držet hlídky a i tak si myslím, že ani jeden z nás jen tak neusne. Na druhou stranu, sice teď unavená nejsem, ale když vyjdeme, můžeme se dostat ještě na horší místo a jen tak se už nevyspíme," začne pomalinku Teyra panikařit.

"Bychom se vyspali za světla někde," odpoví Edgar. Elfka se otočí tváří k tobě.
"Co myslíš, že máme dělat? Jsi vůdce naší družiny, takže co navrhuješ?"

Pěna

Jen jsem tiše poslouchala, jak Edgar pomalu čte jednotlivá slova, když se na něj Teyra obořila, aby četl jenom to, co nás zajímá.

„Přišly mi spíš vyděšený.“ Vyjádřila jsem se o potvorách, které jsem v lese viděla. „Ale jestli si šly pro pomoc, řekněme, že nemám tušení, jak bysme se ubránili dvěma, natož celému stádu.“ Zavzpoínala jsem na naše setkání. „Tvarem připomínaly… asi medvědy. Viděla jsem je jenom zdálky a ve tmě, tak to nemůžu říct s jistotou ale… vím, že kdyby chtěly, rozšláply by nás jako tři malý křečky.“
Hlavou mi najednou probleskla vzpomínka na stínové divadlo, kterému jsem se v dětství učila. Malý obrys ale velký stín. Malý člověk ale velká kulisa. „Velikost vzbuzuje strach, prcku, zapamatuj si to“.

S návrhem vypadnout co nejdřív to půjde, jsem celým svým srdcem souhlasila. Lehce jsem přikývla a opět jsem se hluboce zapozorovala do plamenů.

Tu se Edgar opět ujme slova. Přejel mi mráz po zádech. Byla to „ta“ jeskyně? Cítila jsem strach ale zároveň i vzrušení, byla mi zima, ale i přes to jsem cítila, jak mi ztékají kapky potu po zádech. “Bude lepší se tam nepřibližovat.“ Přece jenom, byla jsem zloďěj, ne bojovník. „Alespoň po dobu, co budou ty potvory ve svém pelechu.“
Řekla jsem s odstupem přemýšleje o tom, jestli se ty lesní potvory budou ohni vyhýbat, nebo jestli jim připomíná, že se blízko něj nachází lidská svačina.
„Jo a ten deník…“ poznamenala jsem jakoby mimochodem, „… byl v jeskyni!“

„Koukni se, co dělali ty lidi v lese?“

Pán Jeskyně

Teyra tě po tvé poznámce probodne poněkud vážnějším pohledem, nicméně lze vidět, že i jí cukají koutky v samém úsměvu, který se snaží vší silou zadržet. Stejně tak i Edgar.
"To tedy jsme," odpoví nakonec a začne se tiše smát. "Nicméně pokud Edgar říká, že se jedná o deník, opravdu by se to mohlo hodit. Edgare? Je to na tobě, my číst moc dobře neumíme, jestli vůbec."
Edgar tedy jen pokrčí rameny a s hluboce zamyšleným výrazem se pustí do jistě velice pomalé četby.
"Řekl bych, že je to zhruba týden staré. Poslední zápis je nadepsán s datem 3. měsíce a 5. dne. Rok tu sice není, ale jen těžko to může být několik let staré, nebylo by to v takovýmhle stavu."
"No super, ale pokus se vyčíst něco, co by nám pomohlo v cestě. Čím ten deník končí?" popožene ho Teyra.
"Počkej chviličku, není to tak lehký. Je tu něco o tom, že... Vydrž..." podrbe se na hlavě.
"A co že tys to říkala o těch velkých potvorách? Vidělas je nějak pořádně?" otočí se na tebe Teyra. "Teď jenom jestli zdrhly ze strachu nebo si jen doběhly pro nějaké posily. Mám takový pocit, že bychom se tu neměli moc zdržovat. Přespíme tu a hned ráno vypadneme."
"Hele," ujme se slova opět Edgar, "Poslední zmínka je zde o nějaké jeskyni. Podle toho, co se tu píše, bych řekl, že se jednalo o nějakou tříčlennou skupinu, stejně, jako my. Nevím, jestli to čtu správně, ale zřejmě vlezli do nějaké jeskyně, odkud uslyšeli zvláštní skřeky. Počkejte, cituji: 'Hluk, který vydávají jakési nelidské bytosti, nám nahání husí kůži. Vytasíme zbraně a půjdeme se podívat dál. Do deníku opět napíšu až se dostaneme zpět do tábora.' Tím to končí, je to poslední věc, která se zde píše."

Pěna

Na první dvě Teyřiny otázeky jsem neodpověděla. Přišlo mi to zbytečné, stejně kniha nebyla (podle toho, jak se má společnice chovala) nic zajímavého nebo důležitého.
„Krom toho, že les a všechno to, co v něm roste a žije, nevypadá jako nic, co jsem dosud viděla?“ Ukázala jsem posbíraný kytky a houby. „Žádný lidi jsem neviděla. Na chvilku mi ale dělaly společnost nějaký tři obří potvory. A když říkám obří, tak opravdu obří. Nicméně zdrhly, když mě zavětřily.“

Chtěla jsem ještě dodat, že tu knihu jsem našla v jeskyni nacházející se opodál, ale stejně nebyla nijak důležitá. Nebo…? Že by Edgar našel něco, co ho zaujalo?
Až do teď jsem staršího muže měla za velmi chytrého a vzdělaného člověka. Ať už jsem si to sama sobě jenom nalhávala, nebo to opravdu tak vypadalo, teď se můj názor poněkud změnil. Musela jsem se zasmát.
„My jsme ale trojka!“ Odpověděla jsem Teyře nepřímo na otázku. „Tak, co je tam? Jestli nic důležitýho, tak mě omluvte, musím si odskočit.“

Pán Jeskyně

Jakmile dříví odložíš, Edgar se ho hned chopí a postará se o oheň. Teyra zatím v klidu posedává, tedy do chvíle, než jí na klíně přistane tebou nalezená kniha.
"Co to...? podiví se a přimhouřenýma očima si knihu prohlédne. Nezdá se, že by z tvého objevu byla nějak unešená, nakonec však knihu vezme do rukou a otočí.
"Kdes to našla? Z obalu toho moc nevyčtu, je to celé mokré a písmenka se očividně ztratila. Pochybuji, že uvnitř to bude jiné. To se hodí ledatak na podpal, jestli vůbec, je to tak špinavé a vodou nasáklé, že by to ten oheň spíš uhasilo." Jen tak ledabyle však knihu otevře a prolistuje. Listy jsou k sobě samozřejmě slepené a jen těžko se od sebe dostávají, aniž by se netrhaly. Teyra tedy knihu nakonec zavře a pohodí k Edgarovi.
"Na, nějak to vysuš a přidej k tomu dřevu." Poté se otočí na tebe.
"A jinak jsi nic zvláštního nenašla? Sehnala jsi dříví, skvělé, a celkem rychle. Jak jsme tu tak seděli a připravovali tábor, tak Edgar říkal, že zaslechl nějaké lidské hlasy z lesa. Já jsem ale nic neslyšela, tak jsem se tím nijak nevzrušovala. Tys něco slyšela cestou?"

Jak tak chvilku klábosíte, otočí se směrem k vám Edgar s onou knihou v ruce. Má ji otevřenou na nějakých stránkách, z níž se písmena ještě nesmyla.
"Zbláznila ses?" vyštěkl na Teyru. "Tohle na podpal? Může se nám to hodit, vždyť je to nějaký deník, který kdosi sepisoval svou cestou za tím samým cílem, jako máme my!"
"Co? Ukaž mi to!"
Elfka chvíli na prázdno koukala do popsaných stránek, než zdvihla oči. "Edgare, umíš číst?"
"Jen trochu. To, že se jedná o deník jsem vyčetl z toho velkého nadpisu a úvodu, ale ten zbytek by mi nějakou chvíli trval."
"A ty?" otočí se na tebe.

Pěna

Položím dříví tam, kam Teyra ukáže. „S tím nesežráním bych byla opatrná.“ Poznamenám zaneprázdněně. Narážela jsem samozřejmě na obří stvoření, které mi v lese na pár chvil dělali společnost. Nepocítila jsem ale potřebu je něčím takovým zatěžovat. Ta kniha.

Poté, co půlelfka rozdělala oheň, chvilku jsem do něj jen tupě hleděla. Jestli jen jsem tu jeskyni neměla prozkoumat pořádně… Po chvilce jsem to ale nechala být, a zatímco jsem si sedala, položila jsem Teyře knihu do klína. „Něco na čtení.“ Prokřupla jsem prsty. „Nebo na podpal.“

Pán Jeskyně

Dřevo nebylo později tak těžké najít. Ačkoliv byla tma a jen ztěžka bylo vidět okolo, drobné klacky na podpal byly všude a pár silnějších větví nebyl problém odseknout, jelikož stromy se větvily už relativně blízko u země. S plnou náručí dříví a nalezenou knihou se vydáváš zpátky do vašeho drobného tábora, který tví společníci již rozestavili a čekali pouze na tvůj příchod.

"Tak co, našla si něco? Vidím, že máš dřevo, super, to bude stačit. Jen ho polož tady vedle ohniště," řekne Teyra a ukáže na plac hned vedle kamenů postavených dokolečka jako hranice ohniště.
"Takže okolí dobrý, jo? Snad nás tu přes noc něco nesežere, měli bychom se střídat v hlídkování," pronese téměř posmutněle, vezme si k ruce křesadlo a prudkými pohyby se začne pokoušet o jiskry. Za několik pár dalších mrknutí oka se už dřevo naskládané do pyramidy začne pomalu rozhořívat.

+9 xp

Pěna

Kniha. Pro mě nic zajímavého. Každá, která se se mnou do téhle chvíle střetla, se setkala pouze s čirým nezájmem. Co bylo napsáno, zůstávalo pro mě vždy tajemstvím. Proč bych se tím měla trápit? Stovky stran, tisíce řádků, miliony písmenek – většinou povídajících o cizích lidech, vymyšlených dobrodružstvích, o moci přátelství a lásky. Skutečný svět byl jiný… úplně jiný. Jistě, našli se i chvíle, kdy mi má negramotnost stěžovala plány, nikdy ale nebyla nezdolnou překážkou.

Být v lese sama, tato kniha by teplo mé ruky taky nikdy nepocítila. Dva společníci čekající v táboře by si v ní ovšem mohli najít svoje. Pokud ne, alespoň budeme mít papír na podpal.
Sáhla jsem po knize přemýšleje nad tím, proč jsem si jí všimla až teď. Nemohlo by tu být ještě i něco jiného? Možná by stálo za to to tu víc prozkoumat… Porozhlédla jsem se po jeskyni. Ne… Dělej, co máš, najdi dřevo a prozkoumej nejbližší okolí!
Otočila jsem se a znovu jsem zamířila k východu - s knihou v rukách. Opatrně?

Pán Jeskyně

Jakmile se otočíš a vykročíš z jeskyně směrem ven, zahlédneš jen tak letmo na zemi pohozenou knížku v pevné vazbě. Na jejím obale je něco napsaného. Zdá se, že kniha tu leží dost dlouho - je napůl zaseknutá v kamenech, mokrá a z části prorostlá mechem a jinými rostlinami. Někdo to tu musel upustit. Teď je jen otázka, zda-li se bude dát obsah ještě přečíst, přeci jen, voda inkoust rozmočí velice snadno a kniha bude celkově jistě velice zkřehlá.

Pěna

Chtěla jsem pokračovat dál, krok za krokem do děsivě tiché jeskyně… Zvědavost, napětí, dobrodružství… cítila jsem se jako rybka ve vodě.
Jeskyně bývají hluboké a zrádné, zhasne mi pochodeň a já nenajdu cestu zpět, uklouznu, podvrtnu si kotník a nikdo mě už nenajde, nezapamatuju si cestu a budu bloudit jeskynními bludišti až do konce věků… Tohle všechno by pro mě za normálních okolností byla jen třešnička na dortu.
Jenže teď v neznámém lese s neznámými lidmi to bylo jiné. I kdybych předtím neviděla ty tři zvířata abnormální velikosti, bylo by mi jasné, že tady není radno si zahrávat. Navíc, jestli se dostaneme až do cíle, čekala na mě odměna, jakou jsem si nemohla ani ve snu přát. Nebudu riskovat pro nic za nic.

Po chvíli jsem se otočila do jeskyně zády a zamířila jsem opět k východu. Dělej, co máš, najdi dřevo a prozkoumej nejbližší okolí!

Pán Jeskyně



Tábor je sice obklopen houštím a několika vysokými stromy, po jejich průchodu se však octneš v jakési lysejší oblasti (lokace č.1). Zeleň tu sice roste, ale již v menší míře, protože země je pokrytá vrstvou písku a drobného štěrku, jako kdyby se zde někdo snažil tímto posypem vytvořit pro průchod příjemnější zem. Není však pochyb, že pokrývka je čistě přírodní, protože okolo tebe se tyčí drobnější skalky, které mohou být vysoké jen pár sáhů. Na jejich svazích rostou nějaké skalničky, mech a drobné kapradiny. Při bližším zkoumání lze i vidět, že kameny obsahují nějaké žíly, z nichž by bylo možné vytěžit různé kovy.

Při dalším průchodu touto oblastí se ti však naskytne pohled na cosi v dáli. Kus od tebe se pohybuje něco velkého, o dost většího, než jsi ty sama. Vidíš siluety - ano, nejen jednu, ale hned tři - které mohou odhadem být veliké asi sáh až dva na výšku a dva sáhy na délku. Zaznamenáš další pohyb, nemotorný a pomalý, s tvými dalšími kroky však ustanou a stvoření zůstanou stát na místě. Očividně zavětřila tvou přítomnost, a tak jen bez hnutí postávají na místě a čekají, jak se zachováš. Nevydávají žádné zvuky, jen tiché šustění při jakémkoliv sebemenším pohybu. Obrys postav těch stvoření je ti neznámý - nejedná se o žádnou humanoidní postavu, nýbrž o zvířecí - čtyři končetiny opírající se o zem a protáhlejší hlava jsou jasným znakem zvířeckosti. Ta nadměrná velikost je však opravdu podivná, pro zvíře až netypická. Jako kdyby před tebou stáli tři sloni.
Po chvíli jejich zmraženého stání se tři siluety najednou otočí a zmizí kdesi mezi stromy. Opravdu se nejspíš jednalo o nějaká zvířata na nočním sběru, popř. lovu, který jsi jsi právě vyrušila.

Po pár krocích oním skálovitým terénem se opět zanoříš do hustší části lesa. Trsy kapradin se tyčí na každém sáhu a mech vytváří jakýsi přírodní koberec, do kterého se ti všechny tvé kroky zabořují.

[You must be registered and logged in to see this image.]

V této části se nezdá, že by se zde nacházelo něco zajímavého, nic tě zde nezaujme. Ano, možná pár hub a nějaké byliny, které se zdají být využitelné, ale pohled může klamat, kdo ví, zda-li se nejedná o nějaké jedovaté druhy. Zeptat se však můžeš v táboře svých členů družiny, možná by o tom něco mohli vědět.

Středem tvé pozornosti se stane něco jiného. Vchod do jakési jeskyně, který je jen o něco málo vyšší, než jsi ty sama. Z dálky není uvnitř vidět téměř nic. Jakmile se ke vchodu přiblížíš s pochodní, uvidíš jen úplný okraj jeskyně, který ti toho však moc neřekne. Tedy, až na hluk, který zaslechneš.

[You must be registered and logged in to see this image.]

Po dopadu tvých kamenů kamsi do temnoty jeskyně se zevnitř ozve jen rána a její několikanásobná ozvěna. Hned na to opět uslyšíš vysoký jekot a následné zatřepetání křídel zjevně velmi početné, netopýří rodinky, která zaletěla do ještě větší hloubky jeskyně, aby se schovala. Kromě toho se neozve dále už vůbec nic.



Pochodeň ti sice odhalí po vstupu dovnitř některé kouty a stěny jeskyně, avšak nic úplně detailního. Stěny jsou mokré a okolo se ozývá kapání vody z všelijakých krápníků. Kromě toho neslyšíš vůbec nic, i hluk netopýrů se vytratil.

Pěna

Teyřiným vysvětlováním už jsem se dál nezaobírala, nevěděla jsem, co je to za misi, nevěděla jsem, co je potřeba, nicméně myslela jsem si o tom své. Vyrazili jsme na cestu.
Ubíhala rychle, až mě překvapilo, jak moc. Nejspíš to celé bylo kvůli dlouhému popisu mapky, kterou jsem nebyla sto pochopit, a představení našeho tajného úkolu. Nutno říct, že jsem byla trochu zklamaná. Honba za pokladem. Ne, že by vyhlídka neskutečného bohatství nebyla přesně pro mě, ale nebylo to nic moc, s ohledem na to, jaké kolem dělala Teyra tajnosti. Očekávala jsem něco trochu víc v rozporu s… (se zákonem?). Zmlkni, holka, takhle nemysli! Máš bejt ráda, že spěješ k lepšímu…
„Takže, vykradači hrobů…“

Po jisté době jízdy dorazíme na místo, které Teyra uznala za vhodné na přespání. Kdyby to bylo na mě, ustlala bych si klidně někde pod stromem v houští lesa, jenže šéfem tu byla ona.
„Rozkaz.“ Souhlasila jsem s jejím nápadem (rozkazem), zatímco se má pozornost už upírala na krajinu kolem. Mezka se svými věcmi jsem zručně přivázala k jednomu ze stromů a vnořila jsem se do hloubi lesa. Společně s dýkou u pasu a sekerou, kterou jsem si opřela o rameno, jsem si sebou vzala ještě jednu pochodeň a křesadlo.
Jistě, do lesa se louče moc nehodí, jenže zanedlouho na zem padne ještě větší tma, než je teď, a nikdy nevíte, kdy se co může hodit. Jenže to nebyl jediný důvod. Přímo v lese moc suchého dřeva nenajdu. Podle mapky by se měli jižně od tábora nacházet nějaké skály, možná jeskyně. Jestli tu někde bude suché dřevo, tak určitě blízko nich, za jejich clonou. Navíc, mám se tu porozhlédnout… V jeskyních se nachází mnohá překvapení.

Vlastně bylo štěstí, že jsme sem dorazili až takhle večer. Noční zvířata byla z jeskyní vylezlá a jejich příchod neměl být dřív jak při rozbřesku, zatímco denní už měla dávno spát. Tím se má rizika po vlezu do jeskyně snižovala. Na druhou stranu taky by nebylo moc příjemné, kdybych vešla do jeskyně se spícím medvědem, kterého by probudili mé kroky nebo zář mé pochodně. Tomu se taky dalo částečně zabránit. Probudit zvíře dřív, než vejdu dovnitř.
Jakmile hodím dovnitř pár kamenů, aby zapříčinili určitý hluk, zvíře, které by se uvnitř nacházelo, by se probudilo ze svého spánku. A jak už to mají zvířata ve zvyku, při jakékoliv známce nebezpečí začnou vydávat varovné signály. Začnou štěkat, vrčet, cokoliv. Tyto signály by byli k zaslechnutí i venku.
Až poté, co se ujistím, že je jeskyně opravdu prázdná, vkročím dovnitř.

Pán Jeskyně

"No, aspoň nikdo nebude znát naši tvář. Kdyby nás někdo potkal a později se po nás začalo městečko shánět, tak ten někdo by mohl prozradit, kam jsme šli. To přeci nechceme, že? Nechceme se dělit s někým dalším o naše zlato," pronese Teyra pobaveně. Chvíli zůstane s mírným uculením stát bez hnutí na místě, pozorovat tě a čekat, než na sebe plášť oblékneš. Poté jen kývne hlavou a lehkým mávnutím naznačí Edgarovi, že vyrážíte na cestu.

Poklusáváte podél okraje lesa pomalu a tiše, snad jako kdybyste čekali, že na vás někdo vyletí kvůli nočnímu klidu. V těchto částech však jen těžko - jak se zdá, je tu naprosté mrtvo. Nevidíš ani žádné vyšlapané cestičky od lidí, tudíž se dá předpokládat, že tudy opravdu nikdo nechodí. Ještě aby ano, vždyť nejste ani na žádné cestě, prostě jdete po trávě.

"Máme mapku okolí, po kterém se budeme pohybovat. Je z neznámého zdroje, takže nemusí být příliš spolehlivá, koneckonců tento les není téměř vůbec navštěvovaný, takže nemá kdo ho pořádně zmapovat. Ale..." vezme si k ruce kus pergamenu (nejspíš onu mapku) a za pomalé jízdy začne prstem kroužit po její ploše. "Někde tady zhruba postavíme tábor, kde se uvelebíme. Možná dnes ještě projdem úzké okolí, ale nijak detailně, protože v noci to je o hubu. Rozděláme oheň a počkáme do rána, kdy vyrazíme na cestu. Měli bychom projít tudy, tudy, pak tudy, tady by měl být vchod do jeskyně, tu taky projdeme a z ní se dostaneme právě na vrchol, kde by měl stát Amennekht. Ale netuším, jak to tam vypadá, takže nemůžu nic plánovat pořádně. A vlastně, asi si zasloužíš trochu bližší info, že?" otočí se na tebe a pozvednutým obočím. Opět mapu po svém monologu sklidí a popojede na svém koni blíž k tobě.

"Říkala jsem, že hledáme poklad. Bohatství dávných staronefeřanů. Totiž, tam, kam jdeme, tam jsou trosky. Skrz ně se musíme nějakým způsobem dostat do podzemí, sice netuším jak, ale jsem si jistá, že to najdeme. Staronefeřané totiž měli ve zvyku vystavovat složité podzemní chodby, které propojovaly jednotlivá místa v království nebo hrobky jejich lidí. A my právě do jedné takové hrobky jdeme. V ní by měl být pohřbený nějaký jejich vládce, Rom.. Ro - Nevím, Ro - něco, a byl tak oslavovaný, že ho přeplnili zlatem. A jakým! Jen musíme být lepší, než ti ostatní lovci pokladů. Totiž, zatím se nikdo nevrátil, ale já věřím, že s tvou vychytralostí, jeho intelektem a mou silou se nám podaří poklad najít a také se vrátit zpátky domů. Představ si, že až to budeme mít za sebou, tak se budeme topit ve zlatě!" pronese Teyra natěšeně a hlasitě se rozesměje.

Kroky vašich koní (mezků) vás zavedou kamsi do lesa skrz jen těžko přístupné cesty. Není příliš pravděpodobné, že by si někdo z vás mohl pamatovat cestu zpět, očividně se tím však ani nikdo netrápí.
Jakmile dorazíte na místo, které není příliš porostlé a je zde možnost postavit stan, seskočí Teyra s Edgarem ze svých koní a chopí se velkých a naplněných batohů, z nichž začnou vytahovat hezky složený tábor.

"Ty," řekne Teyra k tobě, "můžeš sehnat někde klacky a třísky na oheň? My tu zatím rozděláme tábor. Aspoň se trošku zorientuješ okolo. Sekeru jsem brala s sebou, kam jsem ji jen dala... Aha, tady je," vytáhne vítězoslavně z jednoho z batohů drobnější sekerku a podá ti ji. "Stačí jen tolik, aby oheň vydržel přes noc."

Vzduch je velice teplý a vlhký. Les připomíná do jisté míry deštný prales, nicméně se nejedná o žádná extrémní vlhka ani tropy. Teplota může dosahovat něco málo přes 20°C. Kromě vašich hlasů a skřehotání nějakých cvrčků v dálce není slyšet vůbec nic, ani jediný list šustící v závanu větru.

Pozn. Právě jsi v lokaci, která je na mapě označena jako TÁBOR.

Úkol:
Teyra tě poprosila, zda-li bys nemohla sehnat nějaké dřevo. Nejspíš to nebude tak hrozný nápad, protože máš i možnost porozhlédnout se po okolí. Buď však opatrná, ať se neztratíš!

Pěna

Seděla jsem jenom chvilku, nebo ne? V tichu se čas rozplývá. Vždycky tomu tak bylo. Zdá se dlouhý, ale není, čekáte okamžik, zatímco on už dávno uběhl. V tichu nenaleznete záchytný bod. Ale tentokrát přišel.

Jak se říká, lekneš-li se, máš černé svědomí. Nu, já ho měla. Při náhlé šelesti listí jsem trhla hlavou tak, že mi začalo bolet za krkem. Pomalu jsem se postavila a oprášila si kalhoty. Jsou tu. Jenže nebyli dva. Instinktivně jsem se schovala za sloupek (jako kdyby mě měl schovat) a rukou jsem zajela k jílci své dýky. Neschovávala jsem se kvůli strachu z tajemnosti nebo možné nebezpečnosti člověk s kápí. Jenže každý člověk se může začít vyptávat a já mám držet hubu. Bude lepší vyhnut se jakémukoliv kontaktu. Podařilo se.

Jak vidno, spolehliví lidé. Teyřin hlas byl v nočním tichu jako jehličky. Když mi doletěly až k uchu, byla jsem nucena pohnout hlavou. „Pěna.“ Zdvořilosně jsem muži kývnutí oplatila.
„Zato tři cizinci zahalený po uši v pláštích snažící se za každou cenu zakrýt svou tvář inkognito budou?“ Poznamenala jsem s jasnou známkou sarkasmu v hlase. Plášť jsem ale oblékala. „Takže, můžeme vyrazit?“

Pán Jeskyně

Tentokrát dojdeš na místo setkání zhruba o deset minut dříve, než bylo domluveno. Nikdo zde zatím není, takže čekáš na ostatní a u toho se pohodlně uvelebíš v sedě. Tvůj mezek jen čmuchá kdesi v trávě a vesele rozhazuje ušima. V okolí je klid, z dálky lze slyšet pouze tlumený hluk z krčmy a nějaké to zašustění lístků v drobném, večerním vánku.
Při letmém ohlédnutí se k náhrobkům na hřbitově může nejednoho přejet mráz po zádech. Povídačky o tom, že při setmění se zde mohou objevit mrtvé bytosti, způsobují jakýsi neklid na duši. Na hřbitov nechodí moc lidí ani přes den, natož takhle pozdě. Je opravdu divné, že vaše setkání má být zrovna na tomto místě. Nejspíš je to však právě proto, že zde nebudete nikým cizím rušeni.

Hypnotický klid se však rázem protrhne tichým zašustěním kdesi ve tmě. Tvůj pohled reflexně zamíří ke zdroji zvuku, nicméně nezbystří nic. Možná jde o nějaké noční zvíře, které si vyšlo do vysoké trávy pro potravu. Ačkoliv vysvětlení může být jednoduché, při dalším zašustění atmosféra začne být poněkud napjatější. Možnost, že jde o zvíře, se nyní vylučuje, jelikož se ozývá rytmické křupání větví pod něčími kroky. Že by již přišla Teyra?

Nedaleko od sebe zahlédneš siluetu postavy, která se pomalinku přibližuje ke vchodu na hřbitov. Šourá se trhaně a v jedné ruce drží lucernu, která osvětluje prostor před ní. Postavu však světlo neodhaluje, pravděpodobně je totiž zastíněno z její strany. Zdá se, že postava má i hrb, možná se však jedná o hru světel a stínů, čímž se silueta zkresluje.
Jakmile postava dojde ke vchodu, rozezní se do okolí vrzání zavírajících se vrátek. Ticho se protrhne mnohem víc, než jeho kroky, a zaryje se hluboko do uší. Bytost zaštrachá v zámku klíčem, lehkým strčením do vrátek vyzkouší, zda-li drží, otočí se na místě a zpátečním směrem se rozejde pryč, stejně šouravě, stejně pomalu. Tvůj zrak je zvědavě zabodnutý přímo do ní, nicméně si tě buď postava nevšimla, nebo ti nevěnuje žádnou zvláštní pozornost.

"Špatný čas, na toho hřbitovníka jsme zapomněli," ozve se za tebou zčistajasna rozječený hlas. Nepatří nikomu jinému, než Teyře. "Výborně, dorazila jsi. A dokonce i z mezkem." Půlelfka taktéž posedává na tmavém koni, stejně jako člověk stojící za ní.
"Tohle je Edgar, naše posila," představí ho. Očividně se jedná o nějakého mága, jelikož má rysy pro ně typické. Dlouhý, šedivý plnovous, vrásčitý obličej a hůl dřímající v ruce. Na pozdrav jen kývne. Teyra se na tebe po chvíli s nakloněnou hlavou a nechápavým výrazem zadívá. Je oděna do tmavé kápě s kapucí, stejně jako Edgar. Očividně ji překvapí, že ty jsi tu jen tak na lehko.

"Kde máš nějaký plášť? Takhle nejsme moc inkognito. Na..." po zahrabání ve své tašce vytáhne plášť s kapucí smotaný do klubíčka a hodí ho po tobě.

Přidán předmět - plášť s kapucí
[You must be registered and logged in to see this image.]

Pěna

Bylo to jako ukrást dítěti hračku. Rychlé, jednoduché a taky podobně přínosné. Ach, já zapomněla, vesnice… Člověk víc jak dva stříbrňáky očekávat nemůže. Ani tu ranní snídani to celou nepokryje.
Zbavila jsem se měšce, dopila pivo a vyšla jsem z hostince ven. Ještě než jsem za sebou zavřela dveře, naposledy jsem pohlédla dovnitř. Doufám, že už to tu nikdy neuvidím!

Nikdy jsem nebyla člověkem, který by chodil přesně ve smluvenou dobu. Řekněme, že jsem vždy využívala svého času až do poslední chvíle, jenže v tuhle chvíli mě nelákalo nic víc, než otočit se k místní díře zády a už se nikdy nevrátit. Malé vesnice zkrátka nebyly podle mého gusta.

Teď, když jsem vlastnila i tažné zvíře, nebyl důvod k tomu, abych tu něco nechávala. Jako například pergamen a pár pochodní.
Jakmile bylo vše potřebné sbaleno, zamířila jsem rovnou k místu shledání. Proč zrovna hřbitov? Divné místo, divný úkol. Tajné… „Taky jsi tak zvědavej jako já?“ Prohodila jsem směrem k tupému zvířeti a instinktivně jsem ho poplácala po hřbetě. Sedla jsem si na zem a opřená o jednu z kun východního plotu jsem vyčkávala na příchod ostatních.


Přibaluju: 2x pochodeň, pergmen

Pán Jeskyně

K alchymistovi s jeho bylinami a lektvary ses musela stavit v pozdější dobu, jelikož jeho obchůdek se otvírá až ve 12:00. Do té doby jsi tedy měla spoustu času na zabalení důležitých věcí na cestu. Tvá příruční brašna pobrala veškeré věci tak akorát a ještě v ní zbylo místo pro byliny a lektvary.

Zjevně jsi byla mezi nakupujícími u alchymisty mezi prvními, jelikož ten právě dovybaloval věci, které mu nejspíš byly přivezeny obchodníkem z Tergaronu. Alchymista byl velice starý, vousatý pán, který vypadal, že je ve svém oboru více než dobrý. Při tvém dotazu ohledně léčivých bylin a protibolestných lektvarů ti podsunul léčivou Belrambu, která připomínala větší lišejník.

"Tahle rostlina se musí vyvařit, samozřejmě se nepožívá syrová. Hezky ji na tři dny namoč do vody a po třech dnech hodinu vyvařuj. Žádné nežádoucí účinky, o kterých bych věděl, nemá," pronesl k bylině jakýsi "recept" na její použití. K lektvaru se však nevyjádřil, nejspíš nebylo k čemu. Samotný název snad o svých funkcích říká vše a jednou jedinou dávkou ve flakónku není co zkazit. O 1 zl 4 st jsi vylezla z jeho obchůdku lehčí. Bohužel, byliny měly v dnešních dobách vcelku vysokou cenu.

Ve stájích ti muž doporučoval pojízdné zvíře za nejnižší cenu - samozřejmě mezka za nějakých 30 zl. Naproti tomu však měl k nabídnutí i jednoho staršího jezdeckého koně za 50 zl. Svými schopnostmi na tom byl o trochu lépe, než mezek, ale díky svému vysokému věku se schopnostem nemohl vyrovnat klasickému, mladému hřebci. Sice jeho výběr ve stájích byl mnohem větší, nicméně tvé finance ti výběr zúžily pouze na tyto dva objevy. (Pozn. Do diskuze případně připiš, zda-li sis nějakého koně vybrala a jakého.)
Mimochodem, místní stáj nefungovala tedy pouze jako odložení pro koně přicházejících putovatelů, ale i pro koupi nových.

Okolo té deváté hodiny večerní ses rozhodla zajít zpět do krčmy. Tentokrát byla téměř narvaná, narozdíl od tvé ranní návštěvy. Lidé z místních obchůdků totiž své obchůdky již uzavřeli a klasicky se šli pobavit se známými do hostince. Bohužel, stejně jako stráž, která místo toho, aby dohlížela na večerní klid, uvelebila se zde a začala se nehlídaně opíjet. Řev a smích od jejich stolu přehlušoval jakékoliv jiné hlasy okolo, nicméně nikdo tomu příliš nevěnoval pozornost a všichni se je snažili spíš přeřvat. Nikoho to však nepřekvapovalo, očividně to tu tak bylo zvykem.

Tvou obětí pro krádež se stal jeden z opilejších a očividně bohatších jedinců v hostinci. Tedy, zase nijak přespříliš bohatý nebyl, ale měšec, který se mu houpal u pasu jasně naznačoval, že na zdejší poměry se má velice dobře.

(Pozn. Na krádež budeme házet. Nyní jsem házel za tebe. Házíme tím stylem, že PJ si hodí za okradené NPC a ty si hodíš za sebe v rozmezí 1 - 10. Pokud je tvůj hod vyšší, než NPC, úspěšně se ti krádež podaří. {K tvému hodu se navíc připočítávají bonusy či postihy za úroveň tvé znalosti v zlodějině.} Tvůj nynější hod byl 7, k němu se připočetl bonus 3 za úroveň tvé zlodějiny. Tvá výsledná hodnota je tedy 10. Já za NPC hodil 4, tudíž se ti podařilo dotyčného okrást.)

No, tvůj úlovek nebyl přespříliš bohatý, jak by se zdálo. Měšec onoho opilce obsahoval pouhých 17 měďáků (+ 1 st 7 md). Z toho se ti odečte i náklad za korbel piva (- 3 md).

Na cestu ke hřbitovu máš ještě zhruba hodinu čas.

Pěna

Neměla jsem dalších otázek. Žena se zvedla, pomalu odešla společně s hostinským a já se mohla pustit do snídaně. Zajímavé… Neměla jsem iluze, muselo tu jít o něco velkého – nebo minimálně o něco, na co rozumný člověk nekývne. V normálním životě se peníze nevydělávají tak snadno. Jenže já kývla. „Opatrnost především, Pěno, život máš jen jeden!“ Proč se tím neřídím? „Musíš znát své hranice!“ Znala jsem je, jenže z nedostatku informací jsem nevěděla, kam nabízenou práci zařadit - nad nebo pod ně? Byla by škoda propásnout takovou příležitost. Vysoká odměna nemusí být vždy jen předzvěst špatného a: „Kdo se bojí riskovat, nic nezíská.“
Dopila jsem čaj, dojedla snídani a o pár mincí lehčí jsem vyšla z hostince.

Dostatek jídla, láhev s vodou, křesadlo a lano… Chtělo by to zastavit se i pro nějaké kytky, byliny na léčení a asi pro nějaký lektvar na zklidnění bolesti… To všechno nacpu do příruční brašny, otázka je, kam s věcmi, co se tam už nevejdou? Peněz bylo hodně, zdaleka ale ne dostatek. Především, když člověk neví, co očekávat. Chtělo to koně. Ani nemusel být pořádný jezdecký. Tažní byly na trhu vždy levnějším zbožím, i když jsem to nikdy pořádně nechápala. Potřebovala jsem lidi. Čím víc na jednom místě, tím líp. Měla by to být brnkačka.

V podvečer, když se do krčmy začali stahovat lidé, jsem tam zavítala i já. Nepotřebovala jsem nic velkého k snědku. Korbel piva stačil. Sedla jsem si do společnosti, povídala si s ostatními tak akorát, tak aby nikdo nepojal podezření. Byla to ode mě velká opatrnost, na myší díru, kterou bylo toto město, až příliš velká. Opatrnosti ale není nikdy dost.

Stačilo si pouze vyčíhnout oběť. Čím bohatší a roztržitější, tím lepší. Je jenom otázkou času, než si lidé přestanou věšet měšce k opaskům. Až ten den přijde, lidé jako já budou mít těžší práci. Jenže v téhle době lidé rádi ukazují druhým, že nejsou pouze kanálovými krysami a že ty peníze, které jim cinkají po bocích, jsou skutečně jejich. Jednoduchý úkol, až příliš jednoduchý.
Jakmile je oběť vyčíhnuta, pár rychlých kroků, rychlých pohybů a bude. Stačí projít kolem ní – třeba v moment, když půjde na záchod nebo k pultu. Dva prsty pod měšec a palec na sponu. Cvak. Povolit. Schovat. Odejít. V soukromí (nejlíp na záchodě) vyndat peníze a zbavit se měšce. Při nejlepším tak, aby ho nikdo nenašel. Žádná krádež. Nepozornost. Oběť měšec pouze někde zapomněla.

Pán Jeskyně

Na tvou otázku jen žena s úsměvem kývne. Očividně ji tvůj zájem těší. V měšci je zhruba 50 zlatých, ne-li víc, samozřejmě všech naprosto pravých.
"Poslyš," řekne již normálním hlasem, "Chci vyrazit co nejdřív. Buď dnes večer v deset hodin u hřbitova, sejdeme se tam my dvě a ještě jeden člen. Cestou na Amennekht ti povím všechno důležité. Než tam dojdeme, budeš mít ještě možnost se rozmyslet. A tohle ber jako zálohu, těch peněz uvidíš ještě mnohem víc."
Pomalu se začne zvedat od stolu, u čehož ji kovář následuje. "Vezmi si veškeré důležité vybavení, co najdeš, a hlavně si nezapomeň přibalit něco, do čeho si všechny ty penízky naskládáš." Nakonec ti oba kývnou na pozdrav a aniž by vůbec vyčkali na objednávku, opět se ztratí ve dveřích.

Pěna

To utajování se mi začínalo zamlouvat. Připomínalo mi to staré časy. Domov. Nebyl to svět, ve kterém by člověk chtěl žít, ale život si vybírá nás, ne mi jeho. Jenže tajemství jde ruku v ruce s nebezpečím. Dávej si pozor, holka! Varovala jsem sama sebe.

Chvilku jsem sledovala hostinského, jak se opět vrací ke své práci. Pak jsem mu ale znova přestala věnovat jakoukoliv pozornost. Od toho tu byli jiní.
Při zmínce o penězích jsem se opět opřela o židli a při zvuku cinkajících mincí a tvrdém dopadu měšce na stůl se ve mně konečně vzbudil zájem. Jeden z koutků úst mi samolibě vylezl nahoru. Opatrně!
„Smím?“ Zeptala jsem se, ale nehledě na odpověď jsem z měšce vytáhla jednu z mincí a pořádně jsem si ji prohlédla. „Omluvte mě, opatrnosti není nikdy dost.“ Zuby jsem zkousla kov, abych se přesvědčila o její pravosti.

Pán Jeskyně

Na tvá slova půlelfka jen s úsměvem kývne. Taktéž se nakloní trochu blíž, ale před tím, než něco řekne, zajede pohledem k baru. U něj stojí hostinský, který zaujatě kouká vaším směrem a zjevně se snaží zaslechnout každé vaše slovo. S vaší hlasitostí však jen těžko, pokud něco zaslechl, tak jedno slovo ze sta. Teyra probodne hostinského pohledem, který jasně říká "Hleď si svého!". Očividně ho pochopí, otočí se a zaleze raději za bar leštit další skleničky ze včera.

"Dostaneš zálohu," dovolí si tykat, "A k tomu tolik zlata, kolik ho budeš jen schopná z Amennekhtu odnést." Odkloní se zpět, svou rukou zašmátrá kdesi v kapse, odkud vytáhne plný měšec a švihem ho hodí před tebe. Možná by ti toho řekla i víc, ale před tím zvědavým hostinským se teď bude zřejmě držet na pozoru.

Pěna

Podívala jsem se na pregamen a pak zase zpátky na půlelfku. Zřícenina. Poklad jako tohle člověk každý den nesežene. Pomyslela jsem si sarkasticky a s mírným nezájmem v očích jsem dívku dál pozorovala. Nedělám jen pro radost, holka. Musíš hlavně něco nabídnout… Zadarmo ani kuře nehrabe. Nabídni a já se začnu zajímat.

Nechala jsem ji dál mluvit.
Vlčí výšina, nikdy jsem o ní neslyšela – ne, že bych teda měla. Soudě dle názvu a mapy se mohla nalézat východně od tohohle zapadákova. To není směr k zahození.
„Žádnou družinu nenalákáš na sladká slůvka. Chce to něco… reálného.“ Otřela jsem ukazovák s prostředníkem o palec. Jasné znamení očekávaného výdělku.
Naklonila jsem se trochu víc nad stůl a začala shromažďovat podrobnější informace. „Navíc, co přesně se v tom komplexu má nacházet?“

Pán Jeskyně

Jakmile otevřeš pergamen, na chvíli ti může zůstat rozum stát, jelikož jeho obsah se zdá být nejméně zajímavý. Ano, možná působí jako hodně hrubý náčrtek nějakých rozpadlin, každopádně najít se v tom dá leccos.

[You must be registered and logged in to see this image.]

Žena tě zůstane tiše pozorovat a viditelně očekává nějaký fascinovaný výraz.

"Je to pár mil odsud, Vlčí výšina, ve staroneferštině Amennekht." Usměvavý výraz oné ženy se rázem ztratí a nahradí ho poněkud vážnější. Muž se nadechne, zjevně v úmyslu něco říct, ale půlelfka ho jedním svižným pohybem ruky zastaví.

"Jedná se o ruiny drobnější stavby, v jejímž okolí by se měl nacházet vstup do již dávno zapomenutého komplexu." Její slova jsou téměř neslyšná, skoro jí musíš odezírat ze rtů, aby jsi pochopila, co říká.
"Potřebuji družinu."

Pěna

Prošpikovala jsem kováře drsným, nepříjemným pohledem. Byla to dívka, koho jsem vyzvala k mluvení, ne on. Ať je v pergamenu co chce, rozhodně to nebude nic čistýho. V tomhle ohledu tu byli správně. Ale jak na to přišli?
Nic jsem neříkala, svou pozornost jsem věnovala především dívce (jenom dívce). Tiché dívce. Zatímco jsem si k sobě přitahovala svitek pergamenu, dlouze jsem se jí dívala do očí. Hostinského nevnímaje.
Pak konečně promluvila. Ve tváři jsem měla pořád stejně strnulý výraz, jako když ti dva přicházeli. Pak jsem konečně sjela pohledem z dívky na již rozvinutá pergamen. Tak se ukaž, zřícenino!

Pán Jeskyně

"Měla byste se podívat," špitne muž a taktéž se nakloní blíž k tobě. "Slečna si nepřeje, aby se o tom mluvilo otevřeně." Možná, že v pergamenu je něco tak moc důležitého a tajného, že není radno se o tom jen tak bavit. Na druhou stranu, třeba je žena jen příliš přecitlivělá a snaží se za každou cenu vytvořit tajemnější atmosféru.

Po krátké chvíli se vynoří z kuchyně hostinský i s jídlem. Položí před tebe smažená vejce s košíkem bílého pečiva.

[You must be registered and logged in to see this image.]

Pouze ilustrační obrázky.

Žena se zjevně rozhodne tě po chvíli nenapínat a konečně promluví.

"Jsou v tom informace o jedné zřícenině," špitne takřka neslyšně. I když šeptá, jde z jejího šepotu jasně poznat, že má dost vysoký a pronikavý hlas. "Náčrt."