Honba za pokladem (Pěna)

Pěna

„Dobře.“ Řekla jsem si sama pro sebe, když se kytka uklidnila. Hlavně už se nehýbej. Prošla jsem kolem a stále jsem ji sledovala. Oči jsem z ní spustila až v okamžiku, kdy se mi to zdálo bezpečné.

Prošla jsem pod prvním obloukem, pod druhý a blížila jsem se k třetímu a stále nic. To není možný… Nic konkrétního jsem nehledala a i přes to jsem se cítila být zklamaná, že jsem nic nenašla – tedy ne až do poslední chvíle.

Díry v zemi pod třetím obloukem jsem si všimla opravdu až na několikátý pohled. Zřejmě už jsem byla vyčerpaná a polevila jsem na ostražitosti. Probuď se, holka! Teď na nedbalosti není čas!
Zadívala jsem se dolů – bylo to k ničemu. Nic jsem nezahlédla. Byla tam tma, jako v pytli.
Sáhla jsem po louči a křesadlu. Nějakou tu chvíli jsem i přemýšlela nad tím, jestli skutečně je moudré vstupovat do neznáma – do hlubin temnoty a ještě k tomu na sebe upozorňovat zapálenou pochodní. Nakonec ale má zvědavost nad opatrností zvítězila.
Jakmile na vrcholku louče vzplál modročervený plamínek, bylo to znamení, že jsem připravená. Pevněji jsem uchopila dýku a vstoupila jsem.

Pán Jeskyně

Šlahouny se po tvém zásahu okamžitě stáhnou zpět a už o sobě raději nedají nijak vědět. Rázem se opět octneš v "klidu" (když nebudeme brát v potaz zvuky zvěře, či co to je, které se ozývají v okolí) a ty můžeš nerušeně pokračovat dál.

Za třetím obloukem, tedy i posledním, uvidíš v zemi jakousi díru. Ačkoliv je zakrytá popadanými větvemi a uschlými liánami, je celkem dost nepřehlédnutelná. Zdá se to být jako nějaký vstup do podzemí.
Když k tomu dojdeš blíž, neuvidíš dovnitř hlouběji než jen pouhých pár sáhů, protože je uvnitř neuvěřitelná tma. Ve zdi jsou však jakési výřezy, po kterých by se snad dalo i slézt dolů.

Pěna

Jakmile jsem zaslechla pohyb v kytkách, okamžitě jsem vytáhla svou dýku a přikrčila jsem se u stěny oblouku. Jen vylez… Pomyslela jsem si, zatímco jsem čekala, kdo se z popínavé rostliny vynoří. Jenže on nikdo.
Najednou jsem ucítila, jak se mi svírají kotníky. Podívala jsem se. Co to sakra…? Vyděsilo mě to. Šlahouny byli jako živé. Kroutili se a kroutily a svíraly mé nohy stále víc a víc. Zaváhala jsem však jenom na okamžik. Svou dýkou jsem přesekávala jeden šlahoun za druhým a pomalu jsem ustupovala pryč od rostliny.

Obezřetně jsem ji pozorovala i poté, co jsem se dostala z jejího sevření. Budeš to zkoušet dál, ty potvoro? Čekala jsem, jak se rostlina zachová dál. V jednom jsem ale měla jasno. Rozhodně pokračuju dál.


//Pozn.: Hod 9 – házela jsem si už včera hned poté, co jsem si příspěvek přečetla (pro případ, že bys to nemohl najít).

Pán Jeskyně

Tvé další pokračování již tak hladce neprobíhá. Sice to zpočátku vypadá, jak procházíš dál, že zde žádné nebezpečí nehrozí, nakonec je všemu úplně jinak.

Asi u druhého oblouku, těsně před tím, než jím projdeš, uslyšíš šustění v rostlinách rostoucích po stranách, snad jako kdyby jimi někdo prolézal. Nakonec však zjišťuješ, že jimi nikdo neprolézá, protože hluk způsobují rostliny samy od sebe. Vidíš, jak ze stran ruin se k tobě hadími pohyby začne plazit několik šlahounů. Jeden se ti omotá okolo kotníku, druhý okolo lýtka.

Pozn.:
Hoď si 1k10. Pokud tvůj hod bude roven sedmi a výše, uspěla jsi úspěšně proti pasti.

Pěna

Celá tahle věc, celá tajemnost tohoto místa, mě neuvěřitelně přitahovala. Konečně jsem si zase připomněla nebezpečí, které jsem zakoušela už ve svých mladých (mladších) letech. Konečně jsem opět byla naplněna tím úžasným pocitem, který vždy tak krásně vyjasňoval mou mysl. Na nic jsem nemyslela, užívala jsem si krásu toho tajemného a nebezpečného okamžiku.

Lezla jsem po starých schodech výš a výš a čím víc schodů jsem vyšla, tím větší soustředěnost jsem v sobě cítila.
A pak jsem stanula na vrcholku. Objevil se mi na tváři blažený úsměv. Zkontrolovala jsem, jestli jsem tam nahoře neměla nějakou nevítanou společnost a pak jsem si dovolila pořádně se pokochat pohledem na les. Je větší, než jsem myslela. Co by na to asi řekl Lem s Urou, kdyby mě teď viděli. Mě dobrodruha…

Samozřejmě jsem si prohlédla i zříceninu. Svého času to musela být opravdu monumentální stavba. Byla jsem stoprocentně rozhodnuta pokračovat po hradbách dál. Ať už někde v okolí mělo něco být nebo ne, shora je vždy lepší výhled. Pokud jsem něco měla objevit, bylo to právě odsud.
Na chvíli mi hlavou projela vzpomínka na ony obrovské obludy, které jsem včera v noci potkala. Ale nevyděsilo mě to. Sem nahoru by se nedostali… Ne po takovýchhle schodech. Výška, ve které jsem se právě nacházela, mě zvláštním způsobem uklidňovala. Jenže co jinýho tu ještě žije za potvory?
Na chvilku jsem zaváhala, ale ani myšlenky na neznámá nebo obří zvířata mě neodradily od toho, abych pokračovala.
Opět jsem se dala do kroku.

Neušla jsem ještě ani dva metry když najednou… OOoodeeejdiii... Zamrazilo mě. Ohlédla jsem se kolem sebe. Pak pod sebe. Dokonce i nahoru do vzduchu jsem se podívala, ale nikde nikdo. Že by mě mé podvědomí varovalo? Ne, nemohla jsem to být já, prostě nemohla…

Zhluboka jsem se nadechla, pak znovu a ještě jednou. Pokračovat po hradbách mě to nedoradilo.

Pán Jeskyně



Ticho, které tě po celou tvou cestu doprovázelo, je na tomto místě tu a tam. Podivné zvuky a hluk tvorů, které nejspíš žijí v okolí těchto prastarých staveb a blízkém, hlubokém lese, je velice dobře slyšitelný. Podle sluchu by se dalo říct, že zvuky patří něčemu, s čím ses za život ještě nesetkala. Uklidňuje tě ale i tichý zpěv ptáků, který lze slyšet.
Jak se tak rozhlížíš okolo, tak nevidíš žádný vstup do ruin, pouze z jedné strany schody vedoucí na její horní část. Ačkoliv jsou velice staré, zdají se být více než pevné - koneckonců je to obrovský kus kamene, do něhož byly schody vytesány. Problémy však můžou způsobovat liány, které je za dlouhý čas omotaly. Snadno se v nich lze totiž zamotat a spadnout zpátky dolů.

Jakmile se vyšplháš (a v celku bravurně) až na horní část, otevře se ti pohled na krásu samotného lesa. Vlčí vrch je zřejmě totiž jedním z nejvyšších bodů v lese, tudíž máš krásný rozhled všude okolo sebe, kam jen tvé oko dohlédne. Poznáš i místo, na němž jste se s družinou rozcházeli, protože tam je les velmi řídký, řidší, než v jiných částech. Naopak jen kousek od tebe nevidíš takřka nic přes koruny stromů. Ačkoliv na místě, kde ty právě stojíš, není světlo tak jedovatě zelené, tak i přes to je jakési mdlé, snad jako kdyby se právě stahovalo k bouři.

Po výhledu, který tě zaujal jako první, se ti před oči dostanou vysoké, obloukovité stavby seřazené za sebe. Vypadají jako jakési průchody, které jsou několik desítek sáhů vysoké. Absolutně není vidět, že by tu měl být nějaký vchod do nějakého komplexu složitých chodem, o kterém mluvila Teyra. Možná se však budou nacházet na druhé straně? To budeš muset projít skrze oblouky, napříč ruinami.

Po krátké chvíli začneš mít opravdu velmi, ale velmi podivný pocit, že k tobě někdo odkudsi vzdáleně hovoří. Hlas je jaksi tlumený, ozvěnovitý a splývá s okolními zvuky.

"Ooodeeejdiii...." řekne. Je to jen nějaký hlas v tvé hlavě, který si tvá představivost při poslouchání zvuků vytvořila, nebo k tobě opravdu někdo hovoří?

Pán jeskyně

Gratuluji,
tvá postava právě dosáhla úrovně 2!
+ Tvá životaschopnost se právě navýšila o dva body!



Získal/a jsi 7 dovednostním bodů, které si přerozděl mezi dovednosti síla, odolnost, obratnost, charisma a inteligence. Zpětným příspěvkem mi odpověz, jak sis to přerozdělil/a.

Pěna

Při ohledávání skřeta jsem si dávala pozor na to, abych se moc neušpinila od krve, která byla všude na něm. Každý předmět, který jsem si vzala sebou, jsem mu nejdřív pečlivě utřela do čisté (čistší) části oblečení a až pak jsem ho sbalila. Kopí a jeho hadry jsem nechala na místě.
Napadlo mě ještě, jestli bych tělo neměla někam schovat, přece jenom, kdyby se tu objevili jiní skřeti, hned by se začali mít na pozoru, a já nestála o velké potíže. Důkladné schovávání by ale zabralo až moc času a času není nazbyt.

Nakonec jsem tělo zamaskovala jen několika větvemi a listy a vydala jsem se na další průzkum. Skřeti nejsou moc samostatní tvorové, žijí ve větších skupinách, loví po větších skupinách,… jen málokdy se toulají někde samotní. Někde poblíž jich určitě bude víc. Bude třeba mít se víc na pozoru.
Lehce jsem zpomalila krok a při svém výstupu jsem bedlivě sledovala vše ve svém okolí. Nerada bych, aby mě zase někdo překvapil.

Kopec mě lákal. Na kopcích si lidé staví osady a hrady. Taková místa mají obrovskou výhodu při bránění – a to především díky dobrému výhledu. Jenže tady? Tady byl jen les. Hustší a hustší. Jestli nahoře něco bude, bude to nejspíš už staré a dost možná i nepoužívané.

Že by to byla TA zřícenina? Původně jsem si ji představovala pouze jako základy, které byly vyobrazeny na mapě, kterou mi Teyra předávala, nenapadlo mě, že by mohla být… že by mohla ještě pořád trochu stát. Nebo je to útočiště skřetů… skřetů, nebo i něčeho jinýho.
Jakmile jsem vydýchala náročný výstup, připravila jsem se ke vstupu do zříceniny – nebo jejímu prozkoumání.
Krůček po krůčku jsem se přibližovala blíž a blíž. „Tichá, jako pěna, nenápadná, jako pěna, buď sama sebou…“

Pěna

Žádný další skřet, který by útočil, se již neobjeví. Tenhle jedinec byl možná jen nějaký zatoulanec od jeho kmene, který ale stejně příliš daleko nebude. Možná zvěd? Ti by ale jen tak nezaútočili, snažili by se skrýt.
Ať je to tak či onak, není třeba se tím zabývat, jelikož skřeti nejsou žádným extra vážným problémem.
U tohoto zemřelého skřeta najdeš pár vcelku zajímavých věcí. Sice u sebe nemá žádné peníze, nicméně po kapsách má nějaké lektvary. Jeden z lektvarů bezpečně poznáváš - právě držíš v ruce lektvar neviditelnosti před zvířaty. Další lektvar už tak dobře nepoznáváš, ale jsi si jistá, že jed to není, což vcelku stačí. Ale ten poslední lektvar nepoznáváš vůbec. Taktéž u sebe má svou zbraň, která však nepůsobí nijak užitečně, zřejmě se jedná o nějaký skřetí šunt.

Věci, které má u sebe:
- Lektvar: Neviditelnost před zvířaty
- Neznámý lektvar (není jed)
- Neznámý lektvar
- Skřetí kopí
- Otrhané cáry jeho oděvu

Ať pobereš co pobereš a se zbytkem naložíš jak chceš, je potřeba pokračovat dál. Zatím se ti bohužel nepodařilo najít nic, co by bylo pro vaši cestu důležité, ale aspoň víš, že někde nedaleko odsud musí být nějaký skřetí tábor.

Tvá další cesta už netrvá tak dlouho. Sice se stále a stále zvedá vzhůru, až nakonec zjistíš, že vycházíš po velmi strmém kopci nahoru. Les je ještě hustší, než byl před tím a světlo dostávající se skrz koruny stromů je nyní naprosto sytě zelené.

Po pár minutách nalézáš již něco zajímavějšího. Nedokážeš sice pojmenovat, co vidíš, ale několik sáhů před tebou, na samém vrcholku vysokého kopce, po němž se táhneš, se tyčí jakási kamenná stavba. Je vysoká zhruba patnáct sáhů (není však vysoká pravidelně) a očividně si s ní příroda pohrála po svém. Lze na ní vidět obrovské otvory a oblouky, které kdysi ještě nejspíš fungovaly jako nějaké průchody. Na jejím kraji jsou schody vedoucí kamsi na vršek tohoto kamenného výtvoru. Celé je to omotané v kořenech okolních stromů a šlahounech přerostlých rostlin. Působí to jako nějaká extrémně stará stavba, kterou zde někdo nechal vystavět tisíce let zpátky. Možná se jedná o zříceninu, kterou hledáte? Možná jsi ale očekávala něco jiného, protože tato kamenná stavba působí jako obrovský komplex sloužící kdo ví k čemu.


Pozn.:
(Pro bližší představu se podívej v HP do části Objevené informace o světě - Vlčí výšina, najdeš zde obrázek. Ten je však pouze orientační, slouží k přirovnání, od popsaných reálií se může značně lišit!)

Pěna

Procházela jsem skrz les hlouběji a hlouběji a společnost mi po dlouhou dobu dělaly pouze mé myšlenky, které se ubíraly všelijakými směry. Chvíli jsem přemýšlela o té jeskyni, chvíli zase nad tím, jak bude poklad vypadat, případně jaká je asi pravděpodobnost, že ho asi najdeme.
Rozhlížela jsem se přitom po lese, jestli náhodou nezahlédnu cokoliv, co by nám mohlo být k užitku. Nikde nic, ale najednou…

Nestihla jsem se ani vzpamatovat z překvapení, když na mě skřet začal útočit. Ihned jsem vytáhla dýku a pokusila jsem se co nejlépe vyhnout. Bohužel k efektivnímu vyhnutí bych potřebovala času o něco víc. „Parchante…“ Poznamenala jsem, jakmile jsem ucítila ránu. Ale nezaváhala jsem.
Svým odskokem před kopím jsem se přesunula blíž k jeho slabší ruce, čehož jsem využila, a zatímco si skřet rovnal kopí a připravoval se rovnou k útoku, já se přesunula za jeho záda, uchopila jsem ho za pačesy a má dýka mu vzápětí olízla hrdlo. Krev byla všude.

Zhluboka jsem se nadechla. První zabití… Co to s lidmi normálně dělá? Bylo to divné, hodně lidí mi líčilo, jaké bylo to jejich – děsivé, ukrutné, deprimující. Jenže já v tu chvíli zůstala klidná. Tolik krve jsem nečekala, ale spíš než děs se v mých očích objevil údiv. Údiv a... zájem? Ne... taková nejsem.
Strhnula jsem ze skřeta cár jeho oblečení a pokusila jsem se otřít krev, která dopadla na můj plášť. K mému potěšení jí moc nebylo.
Rozhlédla jsem se kolem sebe s obavami, že tu skřet nebyl sám. Až pak jsem se odvážila prohledat skřetovo mrtvé tělo.


//Pozn.: 1. hod kostkou: 4 + 1 + 2 = 7; 2. hod kostkou: 2 + 1 = 3; 7 – 3 = 4 → skřet zabit

Pán Jeskyně

Vydáváš se tedy západním směrem. Není překvapením, že les vypadá po celou dobu naprosto stejně, až na pár drobných odlišností. Povrch se začne mírně vlnit a po pár mílích snad i zvedat, takže ti přijde, že jdeš do mírnějšího kopce, který se stává postupně strmější a strmější. Příjemné ticho ti dělá společníka po celou cestu, tedy nic kromě šumění listů v korunách stromů tě neruší. Zdá se, že les začíná být i hustší, protože široké větve pomalu vytváří lesu jakýsi poklop, skrz který se dovnitř dostává čím dál tím méně světla. Není žádné extra šero, ale svit začíná nabírat jakýsi nazelenalý nádech. Porost pod tvýma nohama houstne, ale nesahá ti výš, než ke kolenům.
Zhruba po hodině a půl cesty zaslechneš odkudsi jakési šelestění v zeleni, snad jako kdyby nějaké zvíře probíhalo keřem a celým jím zatřáslo. Po chvíli před tebe vyskočí mrňavý skřet, oděn do otrhaných cárů nějakého hadru a s kopím dřímajícím v drápatých rukách. Má jakousi nahnědlou barvu a na tváři děsivý úšklebek, z nějž mu vylézá řada ostrých zubů. Svou výškou ti sahá zhruba do půli trupu.
"Kampak, kampak, děvčátko, na procházce lesem?" vypustí ze sebe chrchlavým hlasem. Hned na to se vrhne do útoku.

[You must be registered and logged in to see this image.]

V boji je řada na tobě. Stihneš vytáhnout zbraň i zaútočit.
Hoď si 1k6, k hodu přičti +1 za zbraň, +2 za bonus k zacházení s dýkou a výsledek si zapiš. Poté hoď ještě jednou 1k6 (nyní házíš za skřeta - normálně bych to udělal já, ale je to zdržování, proto stačí, když to naházíš ty, ať můžeš hned psát), k hodu přičti +1 za jeho obranné číslo a tento výsledek odečti od výsledku tvého útoku. Pokud bude výsledek 2 a více, skřeta se ti podaří úspěšně zabít. V opačném případě boj pokračuje dál. Podle výsledků tedy napiš příspěvek.

Pěna

Když se Teyra rozhodne zvolit si svou vlastní cestu, kývnu na ni.
„Dobře tedy, uvidíme se večer po západu slunce u jeskyně.“
Ještě chvilku jenom pozoruju, jak se mi mí společníci ztrácí z očí, oddechnu si. Konečně zase chvilka ticha. Lehce se pousměju, zandám dýku zpět na své místo a taktéž se vydám svým směrem.

Pán Jeskyně

Edgar souhlasně přikyvuje. "To dává logiku. Dobrá tedy, ty půjdeš na západ, já omrknu jihozápad a..." Podívá se na Teyru a čeká, co ti odpoví.

"Fajn, dobře. Já to zvládnu sama, stejně jako vy. Omrknu jih."

Jste tedy domluveni. Máte všichni osm hodin na to, abyste toho našli co nejvíce. Vaše pojízdná zvířata jsou stále uklizená ve vašem táboře a bude nejlepší je zde i ponechat, jen těžko budete v lese něco zkoumat na koních.
Po konečném rozhodnutí se tedy všichni vydají svými směry. Edgar se s rozloučením vydá jihozápadním směrem a rozčilená Teyra zamíří na jih.

Pěna

Zabalila jsem žihadlo i křídla a dál už jsem mrtvému hmyzu nevěnovala pozornost. Postavila jsem se a pohlédla jsem na své společníky. Myslela sis, že divočina bude zábava…? Pomyslím si, když Teyra začne fňukat a stejně jako Edgar si jí nevšímám (alespoň ne prozatím).
„Jestli je jeskyně skutečně příbytkem nějakých přerostlých tvorů, co se tu vyskytují, nebylo by od věci, počkat, až vylezou. V noci tam nikdo nebyl, možná bych s prozkoumáváním té jeskyně počkala na to, až se setmí.“
Promluvila jsem k Edgarovi.
„Stmívá se asi za osm hodin, je to tak? Půjdu na západ. Až zajde slunce, sejdeme se před jeskyní.“ Namalovala jsem dýkou do země, kde přibližně se jeskyně nachází.

Pak jsem se podívala na panikařící Teyru a chvilku jsem zaváhala. Nakonec jsem na ní kamenným hlasem promluvila: „Jestli si nevěříš, nemá cenu, abys chodila samotná…“

Pěna

Dodatek, zapomněl jsem na poklady.

Z mrtvého hmyzu je rozhodně využitelné žihadlo. Pokud si ho vezmeš, rozhodně to nebude na škodu. Dále by se mohly hodit i křídla - zdají se být tvárné, ale zároveň pevné. Možná by je nějaký kovář mohl použít snad k vylepšení výbavy?
Ostatní věci vypadají bezvýznamně, kromě toho z flentie toho zase až tak moc nezbylo.

+ Žihadlo flentie
+ Křídla flentie

Pán Jeskyně

"A my nevíme přesně, kudy na tu ruinu, proto říkám, že by bylo lepší se nějakým způsobem dostat k té druhé družině. Ale nápad o rozdělení nezní špatně, myslím, že by nám to další postupy urychlilo," odpoví Edgar. Teyra se však stále netváří zrovna dvakrát nadšeně.
"Rozdělovat se? Jako vážně? To si myslíte, že když jeden narazí na nebezpečí, tak že si s ním sám poradí? O tom dost pochybuji." Edgar se ale rozhodne dívku úspěšně ignorovat a pokračuje dál.
"Jeden z nás se stejně bude muset podívat do té jeskyně, podle mě tam bude něco, co nám napoví, tím jsem si jistý."

Pěna

Nemyslela jsem si, že by tyhle potvory zničily celý tábor a Edgar mě o tom následně i utvrdil, ale… „…není tak moc nebezpečná.“
„Taky záleží, kam se trefí…“
Neodpustila jsem si pesimisticky naladěnou připomínku.
Stále jsem pomaličku couvala směrem od obrovského hmyzu a pozorovala celou jeho velikost.
Když nejednou hmyz zmizel... Instinktivně jsem sebou trhla k zemi, nebyla jsem to ale já, kdo schytal první ránu.
Chudák... Pomyslela jsem si ale ve skutečnosti jsem příliš empatie, která bývá v takových chvílích na místě, necítila.

Edgar se hned jal povinnosti muže a přispěchal dámě v nesnázích na pomoc, jaké to zklamání, že dáma vztekle odmítla.
Jejich následné dohadování mi velmi rychle vlezlo na nervy. Změřila jsem si je vyčítavým pohledem, ale nijak jsem do jejich ostré výměny názorů nezasahovala. Jednou, alespoň jednou, jedinkrát byste mohli nechat ty svý klapačky zavřený…
Zvědavě jsem přišla blíž k nebohé zesnulé flenii. Cestou jsem za pomocí dýky strhla kus látky z jednoho už tak roztrhaného stanu. Před mrtvým hmyzem jsem klesla na bobek a prozkoumávala jsem tělo. Látkou jsem přitom zamezovala tomu, abych se mrtvolky vůbec dotkla. Přece jenom, jestli paralýzu zapříčiňovala nějaká látka z těla, nebylo by moudré sahat tam holýma rukama.
To žihadlo by se docela dost dobře dalo použít i jako obyčejná zbraň. Případně pokud bychom přišli na to, čím díky čemu ta potvora způsobovala paralýzu, byla by škoda toho někdy později nevyužít.

Pak se mí společníci opět rozhodli věnovat krapet pozornosti i svému okolí. Po Edgarově otázce jsem ještě chvilku počkala a nechala dojet proud svých dosavadních myšlenek. Až pak jsem opověděla.
„Myslím, že bychom se neměli ukvapovat, prvně jste tvrdili, že jdeme do tý ruinu a že poklad je někde tam… Dokud to nevyvrátíme, nemá smysl měnit směr cesty. Na druhou stranu, myslím, že by nebylo od věci to tu ještě trochu prozkoumat.“
Rozhlédla jsem se po okolí.
„Když se rozdělíme, zkoumání půjde rychleji.“

Pán Jeskyně

"No jak kdy," odpoví špitnutím Edgar. "Většinou jsou v okolí tak tři, možná čtyři, ale to už bychom je dávno slyšeli. Samotná není tak moc nebezpečná."

"Že není? Vždyť by mě mohla tím žihadlem podřezat, kdyby chtěla!" vyjekne Teyra. Edgar nad ní jen zakroutí hlavou.
"To nemohla, ale na to žihadlo bacha. Když tím někoho píchne, tak dotyčnému způsobí chvilkové zparalyzování, což sice smrtelné není, ale je to dost nepříjemné."

T: "Pochybuji, že nebudou nebezpečné, když tu vyhnali tu družinu před námi, nebo co že to s ní udělali. Však se podívejte, jak ten tábor vypadá."
Edgar na její slova opět zakroutí hlavou.
E: "Ne, ne, to flentie neudělaly, to by jim nebylo podobné. Ať je to velké, jak chce, pořád je to hmyz a nemá potřebu cokoliv ničit. Je tedy možné, že s námi se tu nachází něco úplně jiného."

T: "To je hezké, ale nechcete už něco udělat?!" vyštěkne Teyra nakonec a ukáže na stále se před vámi tyčící flentii. Ta se s bzukotem pomalinku vznese o kus výš.
T: "Tak snad utíkáme, ne?!"
Jakmile Teyra vykřikne, obří hmyz se takřka nadzvukovou rychlostí přemístí za její záda a švihem jí do ramen bodne své žihadlo. Dívka spadne s jekotem na zem a začne sebou mrskat jako ryba na suchu.
"To snad ne!" ozve se opět Edgar, vezme si k ruce svou hůl, na jejímž konci se zajiskří a vyletí z ní drobná, ohnivá koule směřující přímo na flentii. Jakmile na ní dopadne, přerostlý hmyz se v tu ránu takřka rozpadne a v prachu se pomaličku snese k zemi. Otravný bzukot v ustal a v okolí opět procitlo dokonalé ticho.
"Jsi v pořádku?" zeptá se Edgar a klekne si k Teyře, aby jí pomohl případně vstát. Ta sebou ještě párkrát zacuká, než se konečně uklidní a jed z flentie přestane působit.

"Já chci odsud už vypadnout, sbalíme tábor a budeme pokračovat!" vykřikne Teyra okamžitě, trhnutím odmítne pomoc starce a raději se zvedne sama.
"Prý není nebezpečné, to určitě! Víte, jak to bylo nepříjemné?! Ani nevíte! Já už se nehodlám s takovouhle potvorou setkat znovu, takže se jdeme sbalit a odcházíme!"

E: "A ty víš kudy?" zeptá se Edgar.

T: "Ne, to nevím, ale raději se pokusím najít cestu, než tu sedět a dumat nad tím, kudy kam."

E: "Já osobně si myslím, že by bylo moudřejší se pokusit najít tu předešlou družinu. Bude to jednodušší a ti podle mě aspoň budou tušit, kterým směrem se vydat. Řekl bych, že stopu našli, než je cosi vyvedlo z cesty, no ne?"

T: "To je blbost na entou! Nebudu hledat nějakou družinu, kterou něco mohlo sežrat a to něco čeká právě teď s otevřenou hubou třeba na nás."

E: "Ano, a v lese na nás čekají stovky oblud s otevřenou hubou, kterým se do té huby dostat můžeme, když nebudeme absolutně vědět, kudy pokračovat." Edgar se otočí na tebe. "Co si o tom myslíš ty?"

Pozn.:
Přidal jsem písmena jmen k některým přímým řečem, aby se nezamotalo, kdo co říká.

Pěna

Pár stříbrných jsem hodila do měšce a zbytek jsem ponechala svému osudu.
Když jsem skrz jednu díru ve stanu pozorovala Teyru, jak se porozhlíží po okolí, ovládly mou hlavu vzpomínky na ony neuvěřitelně obrovské tvory. Tehdy nebyli agresivní. Proč by tedy dělali něco takového? Porozhlédla jsem se po zničeném táboře. Většina zvířat útočí, když se cítí být v nebezpečí nebo když loví. Je možné, že lidé, kteří vešli do jeskyně (zřejmě do doupěte těchhle zvířat) byli ti, kteří postavili tento tábor? Proč by potom zvířata ale tábor ničila? Nebo ti v jeskyni nebyli jediní, kdo se stal náplní žaludku těch hladových obrů?
Dost!
Oklepala jsem se. I kdyby, tak co? Čím víc přemýšlíš, tím víc se bojíš. „Strach v nebezpečné situaci není na místě, Pěno!“

Ještě chvíli jsem pozorovala své společníky čekajíc, jestli zase něco vyvedou, když se objevil ten bzukot. Sílil, sílil a sílil. Právě ve chvíli, když už jsem si začala říkat, že není možný, aby takovýhle kravál dělal hmyz, objevila se před námi ta mrška, flenie.
„Ahoj…“ Pozdravila jsem ji nejistě a syknutím jsem zareagovala na Edgara. „A lítají často samotné?“ Pozeptala jsem se trochu nedůvěřivě. „Mám takovej dojem, že si s náma nechce hrát. Asi bude nejlepší, když odejdeme a necháme jí tu osamotě. Co vy na to?“ Nehas, co tě nepálí. Nespouštěla jsem tu létající potvoru z očí a opatrně jsem začala couvat. Pochybovala jsem, že by hmyz reagoval jako jiná zvířata na zvukový podnět, nebylo ale třeba to nějak pokoušet.

Pán Jeskyně

Pokud jsi čekala v truhle nějaké vzácnosti, nejspíš budeš zklamaná. Po otevření totiž uvnitř najdeš jen nějaké oblečení a asi 6 stříbrných. Nic využitelnějšího tam není.
Teyra s Edgarem se na tvůj pokyn přiblíží k tobě. Snaží se našlapovat tiše a zkoumají zemi okolo. Jejich neutrální výrazy však říkají, že na nic zajímavého zjevně také nenarazili. Půlelfka však ještě doběhne ke kmenu jednoho ze stromů a zapíchnutý šíp, který před malou chvilkou vystřelila, si vezme zpět.
"Čí to může být?" sykne tiše Edgar.
Než se vůbec pořádně rozkoukáte, zaslechnete odkudsi zpovzdálí tiché bzučení. Nijak tomu nevěnujete pozornost, protože v takovém vlhkém lese a takových teplotách je přemnožený hmyz naprosto normální. Bzukot však zesiluje stále víc a víc, až se mu vcelku daří přehlušit mluveného slova. Pokud je jeho zdrojem opravdu nějaký hmyz, nebude se jednat o žádného drobečka. O tom se po pár vteřinách přesvědčíte i vy sami na vlastní oči - mezi jednotlivými stromy se k vám vynoří jakási létající potvora se třemi páry křídel a podlouhlým, téměř metrovým tělem, na jehož konci se jako nůž leskne ostré žihadlo. Vznáší se jen kousíček nad zemí, tudíž je zhruba v úrovni vaší hlavy. Její rychlý třepot křídly vydává hlasité bzučení široko daleko a způsobuje, že hmyz vypadá, jako kdyby na místě levitoval.

[You must be registered and logged in to see this image.]

"To je flentie," špitne tiše Edgar. "Taková létající moucha, která žije v takovýchto lesích v hejnech. Doufám, že jich nepřiletí víc."

Pozn.:
Pokud chceš bojovat, hoď si 1k6 a popiš v příspěvku své útoky (neutrálně, napiš o svých případných výpadech a úderech, ale nehraj za nestvůru). Bojovat však nemusíš, lze i uniknout.

Pěna

Celá situace působila jako nepříliš povedená komedie. Teyřino vyjeknutí by zbudilo i měsíc mrtvého jezevce a o smíchu, který následoval, ani nemluvě. S váma bude vážně hej spolupracovat. Pomyslela jsem si sarkasticky a prokroužila jsem očima.
Jestli se skutečně v táboře někdo nacházel, nejspíš už bylo pozdě i na to, pokusit se o útěk.

Pokračovala jsem dál. Nebylo už zapotřebí tichosti, ale já si přesto nedovolila být neopatrná. Staré návyky se těžko zapomínají.
S dýkou připravenou v ruce jsem vlezla postupně do každého ze stanů. Nikde nikdo. Fajn. Na téma, jestli to pro nás bylo dobré znamení, by se dalo debatovat celé hodiny a stejně by se nikdo nedobral pravdy.
Ještě před tím, než jsem zavolala své společníky do tábora, jsem se pokusila za pomocí svého paklíče otevřít zamčenou truhličku. Nebylo to složité (pozn.: hod kostkou – 5 +3=8 > 4). Dlouho jsem žádný zámek neodemykala, proto mi to mohlo trvat o něco déle, než jsem byla zvyklá, podobné věci se ale nezapomínají. Tak se v mé ruce objevil zdolaný zámeček a já se mohla podívat do vnitřku truhly.

Jakmile jsem se opět dostala na místo, odkud má postava byla Teyrou a Edgarem vidět (a jakmile mi věnovali trochu pozornosti), zamávala jsem na ně zeširoka a gestem je vyzvala, aby přišli za mnou.
„Čisto.“

Pán Jeskyně

Jak se tak potichoučku přibližuješ ke stanům, Teyra s Edgarem stojí mlčky kousek za tebou a jsou připraveni na jakýkoli případný výpad. Výborně se ti vede postupovat tiše jako myška, nicméně v jisté chvíli i ty šlápneš na nějakou větev a ta pod tvými kroky tiše křupne. Zvuk je sice téměř neslyšný, hned na to se však ozve šustivý zvuk z jednoho ze stanů a v následující vteřině z něj vyběhne zajíc. Teyra okamžitě leknutím vykřikne, vezme si bleskově k ruce luk a vystřelí šíp. Ten prosviští opravdu jen malinký kousek vedle tvé hlavy a zabodne se do kmenu jednoho ze stromů. Zajíc zmizí kdesi v mlze. Edgar se půlelfce začne okamžitě smát.
"To je fakt prdel teda," zakroutí Teyra nasupeně hlavou a divokým dechem se snaží zahnat pocit vyděšení.

Tábor se zdá být prázdný. Po tvém prozkoumání zjišťuješ, že ve stanech nikdo není, tedy kromě ušatého přistěhovalce. V jednom ze stanů se však nachází drobná truhlička. Visí na ní zámeček, nicméně nevypadá nijak složitě a se svým paklíčem ho možná i jednoduše otevřeš.

Kromě truhličky se dále v táboře nachází tři karimatky a spací pytle, pár měděných misek, dřevěné příbory rozházené uvnitř stanů a ušlapaná sláma, s jejíž pomocí si zjevně vytvořili jakousi provizorní podlahu.

Pozn.
Pokud budeš chtít truhlu pomocí paklíče otevřít, hoď si kostkou v rozmezí 1-20. Úroveň tohoto zámku je 4, tudíž tvůj hod musí být větší, než 4. Pokud se ti podaří hodit přesně 4, tvůj paklíč se zlomí a zámek zůstane zamčený. Pokud hodíš méně, než 4, paklíč zůstane celý, ale zámek zamčený. Ke svému hodu přičti ještě +3 za tvůj bonus ke zlodějině.

Příklad:
Pokud ti na 1k20 padne číslo 5, přičteš k němu ještě 3 za svůj bonus, vyjde ti tedy 8. 8 je větší, než 4, tudíž tvé odemknutí dopadlo hladce a ty podle toho můžeš příspěvek sepisovat dál.

Pokud se ti zámek otevřít nepodaří, máš neomezené množství pokusů - dokud se tvůj paklíč nezlomí, můžeš odemykání zkoušet neustále.

Pěna

Noc jsme přečkali – živí a v celku. A i přes to, že se nikdo z nás neprospal víc, než čtyři hodiny, ranní sklízení tábora bylo prováděno s pozitivním naladěním.
Jakmile bylo hotovo, pustili jsme se opět kupředu. Na jednu stranu bylo ticho, které v lese panovalo velmi znepokojující, na druhou ale, jsme si mohli být jisti tím, že nás nikdo nesledoval (alespoň nikdo, kdo při svém pohybu způsobuje sebemenší zvuk), což bylo v naší situaci možná víc jak vítané.

Poměrně rychlým tempem jsme tak dorazili až do cizího tábora. Pořádně jsem si místo prohlédla. „Šššš…“ Pokusila jsem se ztišit Edgara. Sama jsem ale po důkladné analýze roztrhaných stanů tiše prohlásila: „Zkouknu to víc zblízka. Zůstaňte tady, dám vám signál, kdyby se cokoliv zvrtlo.“

Nebylo to tak, že bych svým společníkům nedůvěřovala – teda alespoň z části -, ale tichý pohyb, nenápadné přiblížení a případně zručné vyhnutí se potížím byl přece můj obor. Kdo, když ne já? Tiše a opatrně, tak abych ani stéblo trávy neohnula, jsem se přiblížila až do tábora.
Třeba tam najdu nějaké další odpovědi.

Pán Jeskyně

Na tvé návrhy oba dva členové výpravy kývnou. Celkem je uklidní, že nestvůry mohly být nevrlé jen kvůli tomu drzému vstupu do jeskyně, takže i Teyra se po chvíli hodí do klidu. Ještě se párkrát nervózně ujistí a poptají o pár nedůležitých věcech, než konečně Teyra s Edgarem zalezou do stanů spát. Po jejich odchodu najednou nastane ticho. Jediné, co z lesa neustále dokola slyšíš, je cvrlikání cvrčků a bzučení všelijakého hmyzu, sem tam se i v drobném nočním větříku rozhoupou koruny stromů. Teplota je po celou noc přibližně stejně vysoká, +- se pohybuje okolo dvaceti stupňů.

Po dvou hodinách se střídáte na hlídkování. Prvně tě vystřídá Edgar, jeho poté Teyra. Ani jeden z vás za celou noc nepostřne nic zvláštního. Jediné, co musíte však pořádně hlídat, je oheň, který si neustále žádá o další přikládání. Také jsou dost otravní komáři, kteří začínají lítat v menších hejnech. Ti způsobí to nepříjemné svědění, jenž svým drbáním hned musíte začít ráno zahánět.

Brzy ráno vylezeš spolu z Edgarem ze stanu. Je ještě jakési ranní šero, ale jde vidět, že slunce pomalinku vychází. V okolí se rozprostírá ne příliš hustá mlha, skrz kterou vidíte zhruba nějakých 20 metrů do dálky. Vašim zrakům však neunikne, že Teyra si v klidu pospává, místo toho, aby pořádně hlídkovala. Edgar vezme k ruce nějaký klacek a šťouchne ji do ramene. Ta samozřejmě vyletí hned jako střela.
"Samozřejmě, že nespím," vyjekne okamžitě, i přes to, že se jí nikdo na nic neptal. Stařec se jí jen tiše vysměje, načež začne pomalu balit tábor. Teyra se k němu, hned jak se probere, přidá. Za pár krátkých minutek už všichni stojíte připraveni na další cestu.

Nezbývá vám nic jiného, než vyjít náhodným směrem. Jen těžko se lze orientovat v již prochozených cestách, jelikož toho ještě není moc vidět.
Zdá se, že les je poněkud mrtvější, než byl včera. Dnes právě přetrvává naprosto dokonalé ticho. Není slyšet absolutně nic, jen vaše kroky a dech.

Za dalších pár chvil v dálce zahlédnete jakési pravidelné siluety čehosi. Nejedná se o žádné živé tvory, ale o nějaké předměty. Jakmile se přiblížíte, zjistíte, že jste právě došli k nějakému dalšímu tábořišti.

"Vidíte to, co já?" zašeptá tiše Edgar. Není jisté, zda-li je tábor prázdný, ale kameny, které ohraničovaly ohniště, jsou všude kolem rozházené, stany místy protrhané a skrz trhliny není nikoho vidět. Stany zde stojí tři, postavené do trojúhelníku, v jejichž středu je, nebo spíše bylo, ono ohniště.

Pěna

„Jo, byla jsem tam. Nic jsem neslyšela a skoro ani neviděla. Bylo tam ticho a tma.“ Jak by se tam jinak deník dostal, kdyby to nebyla „ta“ jeskyně? „Říká, že napíše, až se dostanou zpátky do tábora… Nezní to jako slova člověka, který věří, že projde jeskyní skrz. Navíc, měli tábor. Jestli tu spali oni, proč bysme nemohli i my?“
Podívala jsem se na panikařící Teyru. „Ať se děje, co se děje. Ať máš smrt na vláku, nebo ne, hlavně zůstaň v klidu. Čím víc se budeš třást, tím je pravděpodobnější, že si nit svého života přetrhneš sama.“

„Klid, na mě ty věci nezaútočily. Jeskyně byla nejspíš jejich hnízdem, jejich brlohem. Nikdo by se netvářil přívětivě, kdyby mu nějaký zakrslý morče vlezlo do kuchyně a mávalo kolem něj nabroušeným mečem. Stejně bychom se do rána z lesa nedostali. Budeme hlídkovat, když někdo z nás jenom v dálce spatří ono zvíře, probudí ostatní.“
Navrhla jsem možné řešení.
„Je tu spousta stromů… V nouzi se můžeme ukrýt na ně.“ Můj poslední pohled patřil Teyře. „Hlavně nesmíme panikařit. Beru si první hlídku, vy dva jděte co nejdřív spát!“